Prymula nebo svoboda! Lid má nového nepřítele, ministra Prymulu

Už je to tady, totalita jako řemen nastolená bruselským kolaborantem ministrem Prymulou, bezkonkurenčně nejnenáviděnější osobou v tuzemsku. Kam se na Prymulu hrabe Havel!?

            Nebohý princ dánský má pravdu, když říká, že naše doba vymknuta z kloubů šílí, jsa sám neomarxistickým a levičáckým šílencem, který se nakazil zhoubným duchem kolektivismu.

            Vsadím se o troubel boží fajfky napěchované trojjediným opiem, že nikdy v historii lidstva nepraskaly blázince ve švech jako teď, že nikdy, ba dokonce ani za třicetileté války, kdy se střední Evropa dokonale vylidnila, nezápasilo lidstvo s takovým akutním nedostatkem lůžek v ústavech pro choromyslné, s jakým zápasí v dnešní době, o nedostatku kvalifikovaného, a do své práce především zapáleného personálu nemluvě.

            Navštívil jsem nedávno jednu takovou jippku (jednotku intenzivní psychiatrické péče) a byl to vskutku smutný pohled.

            „Je to horší než mor!“ bědoval její primář, člověk naprosto strhaný a udřený, lomě rukama, „jako by nestačilo, že už nemám dávat kam lidi, kteří si myslí, že jsou černoši, že na jejich životech záleží, před kterými se nesmí říkat nigga, protože dostanou záchvat zuřivosti, a kteří by nikdy nešli vybírat při tříkrálové sbírce peníze, pokud by jeden z králů nebyl skutečný černoch!

            Nejenže nemám kam dávat lidi, kteří si myslí, že jsou Švejci, a tak nenosí roušky, ačkoliv skutečný Švejk by se poznal podle toho, že by roušky měl dvě, takže každý, kdo nemá roušku, musí být nutně blázen, protože si myslí, že Švejk!

            Teď ke všemu ještě vypukla nová epidemie, kdy si všichni myslí, že jsou ministři zdravotnictví!“

            „Opravdu? Ministři zdravotnictví? To je ale velmi zajímavé! Mluvte prosím, bedlivě vás poslouchám!“ vyzval jsem nešťastného primáře, kterého trápil nedostatek volných lůžek v jeho zařízení, aby mi sdělil podrobnosti

            „Opravdu, je to hotová epidemie, úplná humanitární katastrofa, jestli to NATO tady všechno nevybombarduje, tak se z toho nikdy nedostaneme,“ povzdechl si nešťastný primář a pokračoval, „museli jsme kvůli tomu vybudovat zbrusu nový polní blázinec a už teď je přeplněný, a přitom počet nakažených roste exponenciálně. Jen za včerejšek přibylo dalších deset tisíc lidí, kteří jsou přesvědčeni, že jsou ministři zdravotnictví a že vědí, oni jediní, co by se mělo dělat, zakládají si přitom firmy na distribuci zdravotnického materiálu a píší články do odborných časopisů.

            A nejhorší je, že jsem se tím svinstvem nakazil i já!“

            „Cože i vy! I vy máte pocit, že jste ministr zdravotnictví?“ pohlédl jsem polekaně.

            „Ano, i já!“ přikývl chudák primář.

            „To je vskutku zajímavé. A jak byste to dělal vy? Chtěl bych znát váš názor. Dělal byste to jako Šmucler? Nebo jako Pirk? Nebo byste to dělal úplně jinak než všichni?

            Zakázal byste vánoce, ale povolil sauny?

            Nebo zakázal sauny a povolil vánoce?

            A co roušky?

            To by mě taky zajímalo!

            Museli by je mít všichni v autě, kromě řidiče, nebo by musel mít roušku jen řidič?

            Zavřel byste i pneuservisy, nebo je naopak nechal otevřené?

            Možností je přece tolik, přiznávám, že se v tom jako laik docela ztrácím,“ přiznal jsem se.

            „Já bych to dělal hlavně úplně jinak než ten sráč Prymula!“ prohlásil primář a v jeho obličeji se opravdu objevilo cosi taky typického pro choromyslné lidi.

            „Co by to bylo?“ zeptal jsem se.

            „Hlavně bych poslal ze všeho nejdřív Prymulu do plynu a pak zrušil všechny restrikce!“ prohlásil triumfálně primář.

            „To je velmi zajímavé!“ neodporoval jsem mu.

            „Prymula je blázen. To nevíte? A velmi pravděpodobně bere drogy. Z toho má ty halucinace,“ sdělil mi šeptem primář.

            „Jaké halucinace?“ zeptal jsem se.

            „Vidí všude viry. Zdá se mu, že když lidé mluví, nebo jen dýchají, tak jim z úst vystřelují drobné kapénky, plné virů.

            Dám vám příklad.

            Pět lidí jede v autě, ale Prymula nevidí lidi, on vidí jen kapénky plné virů.

            Nebo jiný, ještě lepší případ!

            Dušičky!

            Prymula nevidí hřbitovy plné svíček a plné mrtvých lidí. Prymula vidí zase jen kapénky mezi hroby!

            Lidi jsou pro něj jen dobytek, rozumějte potencionální přenašeči nákazy, a dobytek přece patří na jatka!

            ,Když dosáhnu toho, že se nikdo nebude s nikým stýkat, že budou všichni izolovaní, tak dosáhnu toho, že se nemoc nebude přenášet!‘ myslí si ten blázen a na důkaz toho vyhlásí zákaz nočního vycházení, omezí naši svobodu.

            Ale ve skutečnosti to není nic jiného než jen pokus na lidech, protože to všechno je jen podvod.“

            „Podvod?“ povytáhl jsem obočí.

            „Samozřejmě, že podvod. Stejně jako černoši. Žádní černoši ve skutečnosti neexistují, existují jen blázni, co si myslí, že jsou černoši.

            A muži?

            Muži jsou ve skutečnosti jen ženy, co si myslí, že jsou muži, protože mají mezi nohama ptáka, hehe!“

            Primářův smích zněl skutečně šíleně.

            „Kdo by to byl řekl!“ řekl jsem neutrálně a dodal, „takže vy byste zrušil všechny restrikce?“

            „Samozřejmě. Lidé potřebují svobodu.

            Svoboda, nebo smrt!

            Na co je lidem zdraví, když nejsou svobodní, řekněte sám?

            Zrušil bych všechno, ať si lidé sami rozhodnou, co chtějí dodržovat nebo ne. Nechal bych to na nich. Prostě bych zrušil stát a taky zdravotnictví a bylo by po problémech. Dělal bych, že žádná pandemie prostě není. A kdyby nějakého šťouru zajímalo, kolik je mrtvých, tak ať si to zjistí sám!

Nikdo by neřešil nějakou pandemii, protože by ho stejně neměli kam odvézt, protože by nebyly žádné nemocnice. Každý by si dělal, co by chtěl, a každý by mohl nadávat jen sám na sebe, protože by nebyl žádný stát.

            Není stát, není problém! Není stát, není blbá nálada!“

            „Dobře, ale kdyby nebyl stát, nemohl byste být ani ministrem zdravotnictví,“ namítl jsem snad oprávněně.

            „To už je jenom detail,“ mávl rukou primář.

            Viděl jsem, že je opravdu šílený. Chtěl jsem někoho zavolat, aby ho odvedl. Ale nebylo koho zavolat, a ani ho nebylo kam odvést, musel zůstat na svém místě, dál šéfovat jippce.

            Dojmy z toho všeho nebyly zrovna nejveselejší.

Ale tak dlouho jsem se konejšil utkvělou myšlenkou, že mezi tolika ministry zdravotnictví musí být přece i ten, který je skutečný a který ví, co dělá (stejně jako se mezi všemi Napoleony vždy najde ten skutečný) a proto to všechno nakonec dobře dopadne, až se mi to konečně podařilo a v mé duši se rozhostil pokoj a mír, jako by mi někdo právě píchnul dopamin, koňskou dávku.