Někteří lidé neumějí nic jiného, než se jen ptát, jestli umím i něco jiného, než jen urážet církev. Pokud církev svatou uráží Pravda, pak už toho opravdu moc jiného neumím
Bylo nádherně mrazivé odpoledne jednoho z těch přízračně krátkých dní, kdy Slunce choulí se ubohé nízko nad obzorem, samo zimomřivé, sevřeno krunýřem mrazivého, pohříchu snad i tak nekonečného kosmu. Jeho poslední paprsky dopadaly měkce a bezmocně na štít našeho ústavu sídlícího v bývalém zámku, jenž je obklopen obrovským anglickým parkem.
Právě do tohoto parku vyšel jsem si dnes, krátce po třetí hodině odpolední na procházku.
Měl jsem namířeno do jeho nejzazšího, docela pustého, téměř nenavštěvovaného kouta, hnán jedinou myšlenkou, totiž tou, že tam v klidu a pokoji umrznu v polorozpadlém altánku, který se nachází těsně u vysoké betonové zdi, spolehlivě oddělující náš ústav od okolního, normálního světa.
Ta myšlenka mne zaměstnávala už třetí den a nyní jsem se ji rozhodoval realizovat, neodolatelně přitahován a váben hvězdnou oblohou, která seza nynějších jasných nocí, zdá býti takřka na dosah.
„Musím se tam dostat! A taky se tam dostanu! Mezi hvězdy!“ zašeptal jsem vždy, když se na chodbě ozvaly kroky noční služby a já musel od zamřížovaného okna běžet zpátky na své lůžko, neboť hledět z okna na noční hvězdnou oblohu je v našem ústavu samozřejmě zakázáno.
Oblečen jak nejlehčeji to jen šlo, kvapil jsem tedy do toho kouta, naplněn radostí, doufaje, že než mne objeví, stihnu umrznout a vydat se tam, mezi hvězdy...
Jaké však bylo mé překvapení, když jsem již zdálky spatřil, že v altánku sedí kdosi, kdo je celý v bílém.
„Ha, nějaký duch! Nebo snad anděl, jenž si už pro mne přišel, neboť je-li má myšlenka projevem mé vůle, pak mne jistě tam, odkud tento anděl přichází, již očekávají jako ztraceného syna,“ pomyslel jsem si.
Avšak když jsem byl od altánku již pouhých padesát kroků, rozpoznal, že onou postavou v bílém není ani duch, ani anděl, nýbrž svatý otec Pius IX.
„Snad sem taky nepřišel umrznout?
To by znamenalo, že dva lidé měli na sobě nezávisle v tutéž chvíli stejnou myšlenku. Určitě je to tak. I Pius IX. se chce vypravit ke hvězdám, stát se tulákem po hvězdách.
Nu, což umrzneme spolu, v altánku je dost místa, abychom se mohli rozdělit o jednu a tutéž myšlenku,“ pomyslel jsem si, přicházeje k altánku.
„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ pozdravil mne radostně jako vždy svatý otec Pius IX.
„Nikdy ať se nestane!“ odpověděl jsem mu na jeho pozdrav jako vždy.
Papež rozepjal své ruce, takže zdálky při troše koksu v nosu mohl opravdu vydat jako anděl a zvolal: „Děcka, já su tak šťastné!“
Tu povšiml jsem si, že svatý otec Pius IX. pláče, ano, že mu tváři stékají slzy velké jako perly z růžence, kterým byl opásán. Byly to ovšem slzy štěstí a nesmírného dojetí.
Hned jsem věděl, která bije.
„Zase nové věroučné dogma, vaše svatosti?“ zeptal jsem se.
Svatý otec Pius IX. nadšeně přikývl.
„Ano, nové věroučné dogma!“ zvolal a proud jeho slzí ještě zesílil, „zformuloval jsem ho dnes ráno, když jsem si nad stránkami svatého písma..., poslouchejte: , Nauka, podle níž blažená Panna Maria v prvním okamžiku svého početí, díky zvláštní milosti a výsadě ze strany všemohoucího Boha, s hledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, je zjevena Bohem, a proto jí musí všichni věřící pevně a trvale věřit.
Jestliže by si tedy někdo (Bůh ať tomu zabrání!) svobodně osoboval smýšlet odlišně od toho, co jsme My definovali, ať ví a sezná, že svým vlastním úsudkem sebe sama zavrhuje; že ztroskotal ve víře; že se oddělil od církve a není s ní v jednotě; že kromě toho sám tímtéž upadl do trestů, které jsou stanoveny pro toho, kdo by si dovolil projevit ústně, písemně nebo nějakým jiným způsobem navenek bludy, které chová ve svém srdci.´
To je, co!?“
Přikývl jsem: „Pěkné dogma.“
„Ano, pěkné dogma, vždyť jsem, díky bohu, neomylný. A jak bych nebyl, když do mne vstoupil duch svatý.
Vidíte, tady ho mám, ducha svatého, ve své gebuli!“ ukázal si svatý otec Pius IX. na hlavu, dodávaje, „a jinak si o tom myslíte, co?“
„Jinak si o tom myslím, že jsem zavržen, neboť si svobodně osobuji smýšlet odlišně od toho, co jste Vy definoval. Ano, svým vlastním úsudkem sám sebe zavrhuji.“
„Nu, co se dá dělat? Já jsem neomylný, a nemohu za to, vy zase máte svobodnou vůli. Ano, bůh nám dal nekonečnou svobodu, abychom se mohli zcela svobodně rozhodnout, zda absolutně bez jakýchkoliv výhrad budeme souhlasit se vším, co nám církev svatá předkládá k uvěření, a tím se zachránili pro život věčný, nebo s tím nesouhlasili, a tak se sami odsoudili k věčnému zatracení.
Opravdu chováte své bludy v srdci svobodně?
Opravdu vás nikdo k tomu nenutí?“ řekl starostlivě svatý otec Pius IX.
„Ne, nikdo mne k tomu nenutí. Respektive nutí mne k tomu právě jen moje svobodná vůle, Vaše svatosti,“ odpověděl jsem.
„Nu, to je mrzuté. Svobodná vůle, to je Ďábel, neustále nás pokouší. I mne pokoušela, když jsem formuloval to dogma, našeptávala mi, ať se vyseru na nějakou věrouku, na církev, na dogmata, ať se místo toho stanu svobodným tulákem po hvězdách.
Ukázala mi dokonce nekonečný kosmos, nekonečně mnoho světů a sfér, našeptávaje mi: ,Tím, vším se můžeš svobodně potloukat, osvobodíš-li se od okovů své otrocké víry.
Věřil byste tomu?
Ale já tomu pokušení odolal. Nezapřel jsem Ježíše Krista, neboť ten mi slíbil, že v nebi bude moc a moc pěkně, a že moje štěstí tam bude věčné, a tak uchránil sebe pro život věčný, halelujá!“ dojetím se div svatý otec Pius IX. nezbláznil a slzy, jež se řinuly z jeho očí, nabyly rozměrů takřka již nestvůrných.
„Nu, přiznám se, že já tak silný, jako vy, Vaše svatosti, nejsem. Pokušení, abych si dovolil projevit navenek bludy, které chovám ve svém srdci, prostě neodolám,“ řekl jsem a projevil navenek bludy, jež chovám ve svém srdci, „jde o to, že samotné věroučné dogma o neposkvrněném početí je bludem, jako celá katolická teologie, která je jen ideologií, jenž má zajistit církvi mocenský monopol, neboť není ničím jiným než účelovým výkladem textů, které po pravdě řečeno, s bohem nemají společného vůbec nic.
Ale i tak je vaše dogma nelogické právě v rámci logiky, které se vehementně dovoláváte, a kterou se oháníte, totiž je nelogické a nesmyslné, proto i bludné, protože se nalézající v rozporu s Písmem svatým.
Co je to dědičný hřích?
Existuje vůbec?
Existoval-li v Edenu strom poznání, jehož ovoce zakázal bůh lidem pozřít, pak to znamená, že tento bůh není skutečný bohem, protože skutečný bůh se nemá čeho bát, a proto nic nezakazuje. Tento bůh je jen démonem, který se boha vydává, a každý, kdo v něj věří, je zaslepen Zlem, jako například vy, vaše svatosti.
Není snad poznání dobra a zla totéž, co křesťanská teologie oslavuje jako sestoupení svatého ducha?
Všechno ostatní už jsou jen vaše křesťanské žvásty, kterým ospravedlňujete rádoby teologicky páchání svého duchovního Zla.
Pokud církev svatá mluví o dědičném hříchu, pak sama říká, že bůh není nikoliv milující, ale mstivý, protože podle učení církve svaté jsou tohoto hříchu zproštěni pouze ti, kteří jsou členy církve svaté, tedy ti, kteří se ztotožňují s duchovním Zlem, které vzývají jako Boha.
Ve svém dogmatu říkáte, že Panna Marie byla v okamžiku svého početí díky zvláštní boží milosti a výsadě uchráněna od dědičné viny, to jest, byla zbavena této viny na základě přímého rozhodnutí boha.
Ale proč jen Panna Marie?
Protože se měla stát matkou Spasitele, to jest boží konkubínou?
Dejme tomu, ale pak to tak jako tak, znamená, že je v moci boha zbavit člověka jeho dědičné viny pouhým svým rozhodnutím, a tak to taky ovšem musí být, je-li bůh všemohoucím.
To pak ale staví do zcela jiného světla Ježíšovu oběť, ostatně jen falešnou.
K čemu to trapné divadélko s Ježíšem, s jeho ukřižováním a zmrtvýchvstáním (zmrtvýchvstáním ovšem jen fyzickým, to jest materiálním), jestliže bůh, notabene milující bůh, může člověka zbavit člověka dědičné viny čistě svým rozhodnutím, zvláště je-li to právě bůh a nikdo jiný, kdo odsoudil člověka k smrti jen proto, že Adam a Eva v něm poznali Zlo?
Božský vykupitelský záměr, je-li bůh všemohoucí, se docela dobře obejde bez nové Evy v osobě Panny Marie. Ostatně kdyby byla Panna Marie nová Eva, musela by být pramátí nového, nyní již čistého lidstva. Ale spermie plodu jejího života, Ježíše Krista, skončily kdoví kde. Ježíš nesplnil svůj úkol, být zploditelem nového čistého člověka, který bude opět zaslepen a zotročen bohem.
I vy, svatý otče, chcete-li dostát své věrouce, jste se narodil z poskvrněného početí, tedy ani vy nejste tím, kdo bude obyvatelem Nového Jeruzaléma, neboť nejste přímý potomek Ježíšův. Pouhý křest z vás dědičný hřích nesmyl, ani víra v Ježíšovo vzkříšení. To je pouhý váš konstrukt, plod vaší pýchy a ješitnosti, lež, materialistické bláboly, jako všechno, co hlásáte.
Není jediný důvod, proto, abyste byl právě vy spasen, váš bůh je, stejně jako vy, svině, a pak už nic.“
„Jak bych nebyl spasen? Vidíte, to je papežský prsten! Mám ho na prstě, musím být spasen!“ namítl svatý otec Pius IX., obchodnicky dodávaje, „nechcete svůj blud, všechno, co jste teď řekl, odvolat a tím se zachránit pro život věčný?
Když to odvoláte, dám vám rozhřešení.“
„Neodvolám svůj blud, protože pak bych nebyl svobodným tulákem po hvězdách. Ostatně proto jsem tady přišel,“ řekl jsem.
Ale v tom se za námi ozvalo:„Tady jste! Okamžitě domů! Chcete, pro Dábla svatého, umrznout. Víte, kolik je?! Už mínus tři!“
Za námi stála vrchní sestra, v krátké sukni, na sobě jen lehký kožíšek, obětavá jako vždy, nejspíše nás začala okamžitě hledat, když jsme se neobjevili na svačině.
„To jsou nápady! Jak malé děti! Mrzne a oni se courají po venku! Aspoň, vy, svatý otče, byste měl mít rozum!“ hubovala nás cestou zpátky.
Ale stejně bych neumrzl, ani kdyby se neobjevila vrchní sestra.
Svatý otec Pius IX. by mne jistě zabalil do svých hader a raději nahý umrzl on, jen aby mi prokázal dobrodiní, které by, jak už to u křesťanů bývá, žádným dobrodiním nebylo, nejsa ničím jiným než jen řetězem, kterým přivazují své duše k boudám svých svatostánků.
Jenže já nejsem křesťan, já jsem tulák po hvězdách, ostatně má mrznout až do vánoc, slyšel jsem ráno doktory, jak si o tom vykládají...
