Urážky místo argumentů? To dělali nácci i komouši. Jen tak dál! Zesměšnit, dehonestovat, vyřadit ze slušné společnosti. Onálepkovat. Vězení a lágry přišly až později. Evidentně tu mají dobré žáky
Lojzička byla v nebíčku a nebyl to žádný div, protože Lojzička byla svatá. Jednou totiž, ještě na tam na zemi, kterou pak na Štědrý den zpustošila jaderná válka, podala šátek Jaromíru Nohavicovi, kterého hnal zfanatizovaný dav na popraviště, aby si otřel svou zkrvavenou tvář největšího básníka.
Byla to působivá scéna.
Všude kolem kříčící chátra, ve které bublalo zlo jako hrachová polévka se slaninou, křičící a zalykající se nenávistí k největšímu básníkovi. Jediná Lojzička nebyla posedlá zlem, viděla zmučenou tvář největšího básníka, viděla, jak každou půldruhou sekundu klesá pod svým křížem z tvrdého balsového dřeva.
Prodrala se mezi všemi těmi zlými lidmi a podala největšímu básníkovi svůj hedvábný šátek. Básník si do něj otřel chvatně svůj obličej, který se do Lojziččina šátku věrně otiskl. Ale to už k největšímu básníkovi přistoupil biřic a hnal jej knutou dál za nadšeného řevu chátry, pro kterou to byly druhé Vánoce..
Za tento skutek se dostala Lojzička do nebe. Za tento skutek a taky za svou zcela neomylnou schopnost okamžitě poznat ZLO, ukázat na něj prstem a tak napomoci k jeho likvidaci stejně tak, jako se otrávenými návnadami likvidují hlodavci, to byla také Lojziččina zásluha.
V nebíčku se Lojzičce, to se ví, náramně líbilo, protože v nebíčku, jako každý spravedlivý člověk, nepociťovala nic jiného než jen věčnou blaženost. Ostatně za tímto účelem, to jest vyvoláváním věčné blažeností, byla v nebíčku samotným Bohem uchystána spousta atrakcí.
Tak například Lojzička chodila velmi ráda do tzv. Lázně Dobra. Tato Lázeň Dobra byla tvořena komplexem velkých továrních hal, v nich byly miliardy kotlů s vařící smůlou, přičemž nad každým z těchto kotlů byl ohnivý nápis: „Poctivého nepálí!“
Kdo byl poctivý, zažíval v této smolné koupeli nebeskou blaženost, která pramenila z dobra, jímž byla jeho duše naplněna až po okraj zrovna tak, jako kotel vařící smůlou.
Ale běda, jestliže byl v člověku třeba jen nepatrný kousíček Zla!
To pak zažíval v kotli muka rovnou pekelná!
Však taky pro zvýšení blahodárného účinku koupele, pro ještě větší blaženost poctivých a dobrých lidí, byl pravidelně z pekla dovlečen nějaký hříšník, který byl hozen do kotle s vařící smůlou a tu pak všichni ti dobří lidé, přihlížející jeho mukám, přímo zalykali blahem, jež pramenilo z jejich neskonalé dobroty.
A čím více tento hříšník úpěl a prosil o smilování, tím více byli dobří lidé, a tedy i Lojzička, blaženější.
Lázeň Dobra nebyla špatná, ale ze všeho nejvíce měla Lojzička ráda Minuty nenávisti.
Ty přímo zbožňovala, ty by mohla mít furt!
Dvě minuty nenávisti byly ostatně v nebi povinné, ale jen víceméně formálně, protože všichni obyvatelé nebíčka, včetně Lojzičky, se jich účastnili dobrovolně a s neskrývanou radostí. Nikdo je do minut nenávisti nemusel nutit a kdyby to záleželo čistě na Lojzičce, mohly by minuty nenávisti klidně trvat celou věčnost, ví Bůh všemohoucí, že by se Lojzičce nikdy neomrzely!
Bylo už skoro jedenáct a nebíčku začali lidé vynášet židle ze svých obytných kojí, sestrkávat je uprostřed Božího království a připravovat všechno na dvě Minuty nenávisti, které se úderem jedenácté také, na sekundu přesně, začaly.
Jako obyčejně se na obrazovce objevil tvář Ďábla, Nepřítele Boha a jeho spravedlivého lidu
Ďábel byl renegát a odpadlík, jenž kdysi dávno byl téměř na úrovni samotného Boha, který jej velmi miloval. Potom se ale Ďábel zapletl do kontrarevoluční činnosti, byl odsouzen k strašlivému pádu, ale tajuplně unikl a zmizel do pozemského světa, kde začal rozsévat Zlo, to Zlo, které Lojzička tak spolehlivě poznala, ať na sebe vzalo jakoukoliv podobu.
Programy Minut nenávisti se den ode dne měnily, ale nebylo jednoho, v němž by Ďábel nefiguroval na čelném místě. Byl prvotní zrádce, ten, kdo nejdříve poskvrnil Boží lásku. Všechny další zločiny proti Bohu, všechny zrady, sabotáže, kacířství a úchylky vznikaly přímo z jeho učení.
Ďábel vedl svůj obvyklý jedovatý útok na učení Boha a jeho Církve, útok tak přehnaný a zvrácený, že by byl i pro dítě průhledný, a přece natolik vemlouvavý, že člověka naplňoval alarmujícím pocitem, že by mu někteří méně rozumní lidé mohli uvěřit. Ostouzel Boha, odsuzoval diktaturu Církve, požadoval okamžitou ekumenii, obhajoval svobodu projevu, svobodu tisku, svobodu shromažďování, svobodu myšlení, aby tato svoboda ovšem nespočívala v ničem jiném než v tom, že vše je dovoleno nejen těm, kteří jsou v Církvi...
Nenávist trvala sotva třicet sekund a všichni lidé v Božím království začali fanaticky, zběsile pokřikovat, zrovna tak, jako tehdy pokřikovali zlí lidé na Jarka Nohavicu, když hnali Ďáblovi pohůnci největšího básníka na Golgotu. Pohled na Ďábla, nebo jen pouhá myšlenka na něj vyvolávaly šílený strach a hněv.
Ďábel byl předmětem trvalejší a zuřivější nenávisti než cokoliv jiného. Ďábla sice každý nenáviděl a pohrdal jím, každý den byly v diskuzích pod jeho články na blogu iDNES odmítány zvrácené teorie, které předkládal, byly drceny, vysmívány, předváděny tak, aby každý viděl, jaké jsou to žvásty, ale přesto, soudě dle nenávisti, kterou vůči němu v Božím království pěstovali, jeho vliv neslábl, ba právě naopak, protože kdyby slábl, nebylo by třeba takové nenávisti vůči němu…
Ze všeho toho křiku, jimiž dobří lidé častovali Ďábla, se brzy vydělil hlas Lojzičky, jehož ječivý tón odsunul všechny ostatní projevy nenávisti spolehlivě do pozadí.
Lojzička si vyskočila na židli a ukazujíc prstem na velkou obrazovku ječela: „Posunuje význam evangelia! Překrucuje Dostojevského! Píše v den Kristova narození o jaderné válce! Vydává dobro za zlo a zlo za dobro! Tvrdí, že je vše dovoleno!“
Čím více Lojzička ječela, tím větší blažeností se zalykala. Bylo to proměna srovnatelná s proměnou hostie pozdvihnuté knězem, služebníkem Božím, v Kristovo tělo.
Co bylo na začátku minut nenávistí hněvem a čirou nenávistí, měnilo se nyní v rozkoš o to větší, čím byla Ďáblova tvář na obrazovce konkrétnější, čím více z ní vystupovaly obrysy jedné, zcela konkrétní osoby. Ječení Lojzičky bylo stále častěji přerušováno slastnými steny, jež neklamně zvěstovaly příchod orgasmu, stejně tak neodvratného, jak neodvratný byl druhý příchod Kristův na pozemský svět.
„Neposlouchá Jarka Nohavicu!“ stačila Lojzička zaječet ještě předtím, než se jí z úst začalo drát neartikulované sténání a rozkoš, jejíhož vrcholu právě dosáhla, ji donutila seskočit z židle a začít se válet po zemi v oněch trhavých pohybech, které, nikdo neví proč, doprovázejí kvalitní ženský orgasmus, „Nohavicaaaa. Áááááááááh, áááááááh!“
A v tu chvíli se do tváře Ďábla prolnula Tvář Kristova, jež byla zároveň tváří Jaromíra Nohavici. Nikdo neslyšel, kvůli sténání Lojzičky, co Kristus, a v něm i Bůh říká. Bylo to nejspíše pár veršů, takových co se pronášejí na předávání Puškinovy ceny a povzbuzují už tím, že byly vysloveny.
Potom Kristova tvář zmizela místo ní se objevila velkými písmeny tři hesla Boží církve:
SMRT JE VĚČNÝ ŽIVOT
OTROCTVÍ JE SPÁSA
NENÁVIST JE LÁSKA.“
Nenávist byla pryč, pominula jako mávnutím kouzelného biče, všichni se chytli za ruce a začali zpívat Nohavicovu Kometu, i Lojzička se nadšeně přidala, i když až ve druhé sloce, když se jí zase vrátilo vědomí: „O vodě, o trávě, o lese, o smrti, se kterou smířit nejde se, o lásce, o zradě, o světě a o všech lidech, co kdy žili na téhle planetě...“
