Nechci nikoho osočovat z věcí, na které nemám důkazy. Ale je to skutečně hnus brodit se diskusemi a číst, jak jedni druhé neustále nazývají ruskými agenty, šváby, filckami...
Raskolnikov nevypadal dobře. Nejhorší bylo, že mu při jídle vypadávala plná lžíce z ruky, na to se opravdu nešlo mlčky dívat. Nebylo to snad proto, že by byl tak slabý a lžíci ve své ruce neudržel, ale proto, že při jídle intenzivně myslel na něco jiného. A to něco, na co myslel, ho zaměstnávalo natolik, že úplně zapomínal na to, že by měl držet lžíci v ruce, protože s ní nabírá hustou polévku, ve které plavou dobře rozeznatelné kousky, snad hovězího masa.
„Jestli to takto půjde dál, tak to skončí špatně, moc špatně!“ uvědomil jsem si, že musím Raskolnikovovi nějak pomoct, přinejmenším, že musím zjistit, na co tak intenzivně myslí, co ho tak zaměstnává a co ho vede k zřejmému úpadku jak duševnímu, tak i, co hůř, k úpadku nesporně fyzickému.
Čekal jsem proto na nejbližší vhodnou příležitost, a když se naskytla, zeptal jsem se Raskolnikova přímo: „Co je to s tebou? Vypadáš, jako bys ubil nějakou starou lichvářku a její sestru a teď na to musíš pořád myslet, pořád je tam vidíš ležet na zemi v kaluži krve! Ani na to blbé jídlo nemáš nejmenší pomyšlení!“
„Ne, na to nemyslím,“ odvětil ponuře Raskolnikov.
„Na co teda myslíš, když ne na to? Každý na tvém místě by na to myslel, říkal by si, že je vrah, protože ubil starou lichvářku a její sestru!
A někteří by si krom toho i vyčítali, že lichvářku sice ubili, ale už neokradli, takže nemají peníze, které chtěli využít pro dobro lidstva, protože ta stará lichvářka nebyla přece nic než jen veš!
To je opravdu zvláštní, že na to nemyslíš!“
Bylo to opravdu zvláštní, že Raskolnikov na to, aspoň dle svých slov, nemyslel, protože na co jiného by měl myslet, když vypadal tak, jak vypadal?
Ale záhy se vysvětlilo, na co Raskolnikov myslel, co zaměstnávalo jeho mysl natolik, že se nebyl schopen ani řádně najíst, což se muselo zákonitě projevit i na jeho tělesné hmotnosti, dle všeho musel za posledních čtrnáct dní přijít dobře přinejmenším o tři kilogramy živé váhy, nebo, jak se správně říká, hmotnosti.
„Já…,“ řekl Raskolnikov a zalapal bezmocně po dechu.
„Co ty? Mluv, proboha svatého, mluv!“ vykřikl jsem, abych Raskolnikova povzbudil.
Raskolnikov ještě asi deset sekund lapal po dechu a pak skutečně promluvil.
„Já, já jsem pomlouvač!“ dostal ze sebe a pode mnou se podlomily nohy.
„Pít! Proboha, dejte mi pít! Vodu!“ zasípal jsem, Raskolnikovovo přiznání mne docela omráčilo, potřeboval jsem se napít, jinak bych jistě ztratil vědomí.
„Tady je malinovka! Napij se,“ podal mi Raskolnikov sklenici s malinovkou, sytě červenou a nepříjemně nasládlou, ale přesto jsem ji vypil.
Malinovka mi nejspíše pomohla, protože jsem přece jen přišel k sobě.
Podíval jsem se nevěřícně na Raskolnikova a řekl: „Tak ty jsi pomlouvač? Ty? Zrovna ty! Pomlouvač!“
„Ano, jsem pomlouvač,“ přikývl Raskolnikov a, skloniv hlavu, se přiznal, „lovím ruské šváby, ruské agenty, ruské trolly. A vidím je skutečně všude. Zkrátka a dobře, nazývám jisté lidi ruskými agenty, šváby, ba dokonce i filckami…“
Neměl jsem důvod Raskolnikovi nevěřit. Jeho hlas, kterým vyslovoval své doznání, byl pevný a ani trochu se nezachvěl, tak to by nemluvil člověk, který by si svůj zločin vymýšlel.
Raskolnikovo doznání bylo nade vší pochybnost upřímné a tak mi nezbylo, než nad tím zločinem a nad Raskolnikovem samotným sprásknout ruce.
„Hochu nešťastný, co jsi to udělal! Takový hnus! Filcky!“ spráskl jsem ruce, jen velmi těžce se smiřující s tím, že mám před sebou pomlouvače, „žijeme v demokracii a ta vždy ctila několik pravidel.
Předně platí presumpce neviny!
Pokud někomu ty či k tomu určené orgány neprokážou vinu, je nevinen!
Chceš-li tedy honit špióny a nepřátelské agenty, otevři si knihu, pusť film, nebo se nechej zaměstnat u kontrašpionáže.
Nazývat kohokoliv ruským agentem či trollem považuji za nemravné!
Za nemravné a především nezákonné!
Pomluva je trestný čin a s jako takovou by se s ní mělo zacházet! Právě uvažuji o tom, že na tebe podám trestní oznámení!“
Ale moje slova o trestním oznámení, a jedná-li se o pomluvu, tak to rozhodně není udavačství, jako když Nohavica práskal StB, nezapůsobila na Raskolnikova kýženým dojmem.
Jeho výraz dostal evidentní nádech vzpurnosti a jeho hlas rovněž.
„A taky jsem posunul význam. Význam evangelia,“ řekl Raskolnikov a nemrkl přitom ani okem!
Vyrazilo mi to dech. Teď jsem stál tady já, hleděl na Raskolnikova a lapal po dechu.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když jsem se konečně nadechl, vypálil jsem na Raskolnikova: „Záměrná manipulace s textem jiného autora, která text posune a změní jeho význam, nespadá jen pod autorský zákon, může se dotýkat i trestního práva!
Ano, slyšíš dobře, může se dotýkat trestního práva!
Plagiátorství je postižitelné. Pokud cituješ bez udání zdrojů, pokud mícháš cizí text s vlastním, aniž bys jasně a zřetelně oddělil svůj text od cizího, porušuješ psaný i nepsaný zákon.
A já teď půjdu a všechno to ohlásím na policii. Mám na takové počínání plné právo! Ba dokonce je to moje povinnost, ohlásit a oznámit zločin!“
Nečekal jsem, co mi na to Raskolnikov řekne, či neřekne a šel jsem na policii, rovnou na 1.oddělení, kde mne přijali velmi mile.
„Ano, udělal jste dobře, že jste to přišel nahlásit nám a na ne policii Modravu, ta ženská tam tomu vůbec nerozumí,“ poděkoval mi major Kozák a povzdechl si, „je toho teď hodně, těch pomluv. Zrovna tento případ, s jehož objasněním nám vaše udání velmi pomohlo, řešíme už hodně dlouho. Pořád jsme nemohli přijít na to, kdo ty významy textu posunuje, pachatel po sobě nezanechával žádné pachové stopy.
A to nemluvím o nálepkách, nějaká ubitá lichvářka a její sestra, to je proti tomu nic, to máme za den vyřešené!
Ale to jsou ty nešťastné Minské dohody!
Kdyby je Ukrajina neporušila, tak nemáme jadernou válku.“
Nezbývalo mi než se zkušeným kriminalistou souhlasit. Minské dohody, to je opravdu neštěstí, jestli vůbec stály za to, za tu jadernou válku.
