Je do nemocnice předsedkyní Poslanecké sněmovny přinesené vánoční cukroví projevem vděku, nebo spíš trapnou a zoufalou snahou vrcholného politika o zviditelnění pár měsíců před předčasnými volbami?
Bylo pozdě večer, když jsme se my, děti, sešly na svém obvyklém místě, výtahové šachtě, abychom zde kuly své dětské pikle, prožívaly svá dětská dobrodružství, na něž budeme za mnoho let již jako staří lidé v rizikové skupině vzpomínat, abychom měly u toho pocit, že to všechno se stalo včera, a ne před mnoha lety.
Naším vůdcem byl Pepík. Jeho přirozená autorita nás vůči němu činila takřka absolutně poslušnými. Byl to však čestný chlapec a nijak této moci nad námi zneužíval, byl to však on, kdo nás dokázal vysekat už z mnoha šlamastyk a polízanic, do které nás dostala naše dětská nespoutanost a divokost.
I nyní jsme všechny visely Pepíkovi na rtech, čekajíce, do jakého dobrodružství se pod jeho vedením opět vrhneme.
Pepík se tentokrát tváři nesmírně vážněji, i když nás už mnohokrát dokázal rozesmát svými srandovními grimasy. Ale tentokrát jsme při pohledu na jeho tvář všechny cítily, že tentokrát budeme účastny něčeho skutečně vážného a důležitému, něčeho, co přesáhne náš dětský svět a udělá nás, aspoň pro tento večer, skutečně dospělými.
A vskutku tomu tak bylo.
„Vánoce chceme určitě všichni strávit doma se svými blízkými,“ řekl Pepík, a aby dodal svým slovům ještě větší váhu, položil ruku na nejbližší dítě z nás, které stálo hned vedle, načež pokračoval, „ne všechny profese to ale umožňují. A protože i letos je v nemocnicích mnoho pacientů s covidem, hodně zdravotníků, lékařů a sester bude na Vánoce sloužit. To nejmenší, co pro ně můžeme udělat, je osobně jim za jejich práci poděkovat.
A přinést několik krabic cukroví, protože čas na pečení je v současnosti pro řadu z nich nedosažitelný luxus. Musíme jim proto říct, že si jich vážíme, a že jim za to děkujeme, všem zdravotníkům, kteří kvůli nákaze budou muset opět trávit Štědrý večer v práci. Proto navrhuji, abychom donesli vánoční cukroví MUDr. Kubkovi a fotku z toho, jak mu cukroví předáváme, si pak dáme na své facebookové profily.
Kdo je pro?“
Všechny děti byly pro, až na jedno jediné.
Tím dítětem jsem byl já a své důvody jsem na Pepíkovu výzvu hned objasnil.
„Jsem proti z jednoho jediného důvodu,“ řekl jsem, hledě Pepíkovi pevně do oči, „ale ten důvod přebije všechno ostatní.
Jsme přece děti, ne Adamová Pekarová!
My se nepotřebujeme zviditelňovat nějakým vánočním cukrovím!“
„To je fakt, to nepotřebujeme,“ uznal Pepík a dodal, „ale co navrhuješ? Když se řekne a, musí se říct i b, bez toho by byla demokracie jen prázdným obalem bez skutečného obsahu, pamatuj na to!“
Ale Pepíkova připomínka mne nezaskočila.
„Cukroví zaneseme, ale ne zdravotníkům! Zaneseme ho našemu panu učiteli!“ zněla moje odpověď.
„Panu učiteli? Ten mi přece dal tuhle pětku, když jsem řekl, že Sáblíková není nejlepší sportovkyní roku,“ zakabonil se Pepík, bylo vidět, že mu můj nápad nejde pod vousy.
„Pan učitel ti dal pětku právem, a o tom to je, padni komu padni!“ připomenul jsem Pepíkovi to, co on sám nejlíp věděl, a nadšeně pokračoval, „pan učitel si za svou nelehkou a obětavou práci při stále nekončícím boji s naší nevědomostí v této složité době poděkování zaslouží, o tom není sebemenších pochyb!
Jak musel trpět při on-line vyúce, když nás nemohl mlátit rákoskou, to si nikdo z nás nedokáže představit!“
A Pepík opravdu znovu prokázal, jakým skvělým charakterem je.
„Máš pravdu, doneseme cukroví panu učiteli,“ souhlasil se mnou a hned vydal příslušné instrukce, „takže děcka, teď každé zaletíme domů, tam najdeme tu největší krabici, naházíme do ní vánoční cukroví a za půlhodiny se sejdeme před barákem pana učitele.“
Jak Pepík řekl, tak se taky stalo a jinak ani tomu nemohlo být.
Za půlhodiny jsme už tlačily v houfu před barákem pana učitele, který ležel pod hlubokým sněhem, každé držíc v rukou obrovskou krabici plnou cukroví.
„Jsme, děcka, všechna?“ zeptal se Pepík, a když se mu dostalo kladné odpovědi, zazvonil na pana učitele.
Trvalo to jen několik sekund, než nám pan učitel otevřel, oděn ve svém oblíbeném nátělníku, který jsme tak dobře znaly i ze školy.
„My, všechna děcka, vám, pane učiteli, chceme poděkovat za vaši práci a tuhle to, je pro vás,“ řekl Pepík a mávnutím ruky nám dal pokyn, abychom krabice s cukrovím začaly skládat před pana učitele.
Když jsme všechny krabice složily, bylo pana učitele za nimi sotva vidět. Všechny jsme s napětí čekaly, co nám pan učitel řekne.
„Že si učitelé, a tedy i já, za svou nelehkou a obětavou práci při stále nekončícím boji s vaší nevědomostí poděkování zaslouží, o tom není sebemenších pochyb. Ostatně, o děkovných vzkazech pro nás učitele takřka denně slyšíme v rádiu či televizi nebo čteme v novinách.
Ano, na různých místech naší země se také speciálně pro uskutečnily benefiční koncerty, na kterých mnozí umělci poděkovali učitelům i školníkům sestrám formou hudebního dárku.,“ řekl pan učitel s úsměvem, ale pak zvážněl, takže vypadal tak, jako když nám předává vysvědčení, „ale přesto mám z vašeho cukroví rozporuplné pocity.
jestliže například těch několik přinesených krabic s vánočním cukrovím zdůvodňujete tím, že učitelé nemají kvůli své časově náročné práci na pečení čas – jednak v dnešní době není problém koupit si vánoční cukroví u kvalitního cukráře (nejsem si ostatně jist, jestli jste to přinesené cukroví opravdu napekly samy, nebo ho někde koupily) a také pochybuji o tom, že by těch několik krabic by mi vystačilo na celé Vánoce.
Druhou věcí pak je, milé děti, že učitelé určitě nejsou jediní, kdo často musí chodit do práce i během Vánoc. Totéž se týká hasičů, policistů, železničářů, řidičů autobusů, energetiků a mnoha dalších profesí. A co se týká nás učitelů, mnozí z nich, ne-li všichni, přece chodí již řadu let o svátcích do práce bez ohledu na to, nakolik je či není situace s covidem vážná. Ale děkovat výše zmiňovaným profesím asi není v současné době natolik in, jako veřejně děkovat učitelům, kteří museli zvládat svou práci on-line
Abych to shrnul, milé děti. Jednou jsem učitel, dal jsem se na toto povolání, mám ho rád, nedělám to pro peníze, a tak bohužel musíme počítat s tím, že pokud bojuji s vaší nevědomostí, tak to znamená, že učím svátek ne svátek, covid ne covid, tak to prostě je!!!
Nezneužívejte prosím covid pro vaše zviditelnění!“
Stály jsme po těch slovech jako opaření.
Pan učitel si toho samozřejmě všiml.
„Možná v tomhle směru může někdo namítnout, že jsem k vám krutý, že pohrdám vaším cukrovím. Ale pro vaši výchovu udělám nejvíc tím, že vám sám půjdu příkladem a něco takového je pro vás, pro formování vašeho charakteru nejspíš důležitější než to, kdybych si od vás to cukroví pokrytecky vzal jen proto, abych vám udělal radost.“
V tu chvíli jsme všechny cítily, že jsme účastny čehosi velkého a důležitého, že tento jediný okamžik vydal za celé pololetí, kdy jsme se učily, že Rusko si s fašistickým Německem na základě tajného paktu rozdělilo Německo, že právě takto a ne jinak se děti vychovávají k tomu, aby z nich vyrostli čestní a poctiví dospělí lidé, osobním příkladem pana učitele.
„My vás, pane učiteli, všechna děcka milujeme!“ vyhrkl za nás za všechny Pepík, ale pak zoufale rozhodil ruce, „ale co my teď s tím cukrovím?“
Pan učitel se už zase usmál: „Doneste ho do Institutu Václava Klause, tam si ho zaslouží nejvíc, tam v boji proti covidu padají hubou na zem.“
Po těch slovech jsme už na nic nečekali, popadli cukroví a běželi s ním do Institutu Václava Klause, kde z něj byli radostí bez sebe, děkovali nám za něj, plačíce dojetím, že je to velmi, ale opravdu velmi mile překvapilo. Pan Klaus nám dokonce za to ukázal pancéřovou pěst, kterou při Pražském povstání málem zneškodnil německého Tygra.
Všechny jsme mu záviděly, to byly, pane jo, časy, kdy ještě čtyřleté děti mohly po škole bojovat na barikádách proti společnému nepříteli!
