Když se zimní olympiáda v Pekingu nadobro zruší, nestane se vůbec nic. Naopak už to, bohužel, neplatí
Byl to jeden z nejhorších dnů v mém životě!
„Samková se zranila! Nestihne olympiádu!“ vykřikovali tenkrát kameloti, vlastně ještě děti, zneužívané k otrocké práci, jakou pouliční prodej novin s minimální provizí vždy býval a nejspíše i navždy zůstane, a mně se z toho jejich křiku udělalo tak nevolno, že jsem si musel na chvíli lehnout na chodník.
„To je konec! Máme po medailové naději!“ drmolil jsem, protože Samková, ať si o tom myslí, kdo chce, co chce, to byla jistá zlatá olympijská medaile, muselo by se stát kdoví co, abychom o toto olympijské zlato přišli, mohla nás snad o něj připravit jen nějaká nečekané invaze mimozemských forem inteligentního života.
Neuplynul snad ani týden a titíž kameloti a na těch samých ulicích křičeli jak o život: „Sáblíková je zraněná!“
„Tu máš!“ strčil jsem nejbližšímu kamelotovi padesátku, popadl noviny a jako šílený běžel do parku, abych tam třesoucím se hlase na staré a oprýskané Havlově lavičce četl, „,Na ledě v Collalbu jsem jela třístovku a měla jsem kolizi: v zatáčce mi to podjelo, dostala jsem se z vnitřní malé dráhy do velké, kde jsem následně upadla a nestihla jsem se přetočit. Narazila jsem nohama do mantinelu, kde se mi pravá noha bohužel zasekla do látky, kterou je mantinel potažený, druhou nohu jsem si přisedla a pořezala jsem se na vnitřní straně stehna, popsala Martina Sáblíková nehodu, po které má na noze 8 stehů!“
Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych mohl číst dál. Naštěstí z dalšího psaného textu, nakolik jsem mu byl ve stavu svého silného rozrušení porozumět, vyplynulo, že start Martiny Sáblíkové v Pekingu ohrožen není!
Ze srdce mi spadl obrovský náhrobní kámen, a já ze samé radosti objal strom, který prorůstal kulatým stolkem, a pak do něj, do jeho kůry, taky ze samé radosti vyřezal karambitem iniciály Martiny Sáblíkové a k nim přidal pět olympijských, vzájemně propojených kruhů, jakož i místo a letopočet konání této olympiády, to znamená: „Peking 2022.“
To všechno uvádím proto, abych dokázal, jak moc jsem se na olympiádu těšil, jak moc jsem přál našim sportovcům úspěch na olympiádě, ale marně, protože žádná olympiáda nebude!
Jak to vím, že žádná olympiáda nebude?
Vím to z novin.
Šel jsem dnes po ulici a už z dálky jsem viděl velké náklaďáky plné kamelotů, kteří v nich byli rozváženi tak, aby obsadili všechna nároží.
„Hrome, snad se zase někdo nezranil!“ bodla mě u srdce zlá předtucha.
Ale skutečnost byla mnohem děsivější.
Viděl jsem, jak kameloti vyskakují za jízdy z nákladních aut s rukama plnými čerstvých novin.
A sotva se jejich bosé nohy (vůbec je teď všude plno bosých, vcelku otrhaných dětí, snad je to nechtěný důsledek prudké inflace), hned začali křičet: „Olympiáda v Pekingu zrušena v zájmu zachování světového míru!
Protože ukrajinské a západní zpravodajské služby už dva měsíce opakují, že ruská invaze na Ukrajinu začne na konci ledna nebo začátku února, na základě historických analogií z let 2008 a 2014, se dá očekávat v době zahájení Zimních olympijských her v Pekingu útok ukrajinské armády na Doněck a Luhansk!
To s velkou pravděpodobností odstartuje válku Ruské federace s Ukrajinou!
Český prezident se proto se svým čínským protějškem dohodl na bezpodmínečném zrušení zimní olympiády v zájmu zachování světového míru!
Martina Sáblíková nebude vyhlášena počtvrté sportovkyní roku!“
Kameloti vykřikovali pravdu. To, co jsem slyšel od nich, bylo skutečně napsané i v novinách, které jsem držel v rukou.
„Olympiáda nebude! Kvůli zachování světovému míru! Aby Ukrajina nemohla při jejím zahájení zaútočit na Doněck a Luhansk!“ křikla mi jakási žena s kočárkem a se psem do ucha to, co už jsem taky věděl a co jsem pak, nanejvýš rozčilen, křikl do ucha nějaké seniorce, která byla nejblíže.
„Co je mně, staré bábě, do nějakého prašivého světového míru? Co je mi do nějaké zkurvené Ukrajiny! Když nebude olympiáda, tak nebude nikdo!“ vykřikla seniorka a její slova byla prorocká, jak se ukázalo v příštích minutách a hodinách, když jakási jaderná velmoc omylem v poněkud přehnané reakci na zrušení olympiády vyprázdnila svá raketová sila...
Ostatně všiml jsem si toho už několikrát i dříve, že některé staré ženy jsou nadány touto schopností předvídat poměrně přesně budoucnost.
„Proč jsme jim nenaslouchali a neuctívali jako naše skutečné pramáti, proč jsme je místo toho zavírali za trest do temnic a mučili křikem právě narozených dětí?
Naslouchat jim, starým ženám, pozorně, jistě by teď byla olympiáda a my s ní!“ vyčítám si, ale zbytečně, to všechno, o čem jsem teď mluvil není ničím než už jen dávno minulým životem, bezcenným stejně tak jako zlato v curlingu z pekingské zimní olympiády.
