Přiznání kým jsme, navíc ještě veřejné, může být někdy setsakramentský těžké, jako bychom se přitom vrhali ze skály hlavou dolů
Jednoho svého souseda jsem dosud považoval za slušného člověka, už jen proto, že byl teplý.
O to víc mě zaskočilo, musím říct, že nepříjemně, jeho intimní odhalení.
Bylo to ráno, když mi zazvonil u dveří a aniž by počkal, až ho pozvu dál (právě jsme celá rodina snídali) na mne vypálil: „Já jsem antisemita!“
„Cože vy!“ vytřeštil jsem na něj oči a zoufale zvolal, „panebože, to není pravda, takový slušný člověk! Teplouš!“
Ale soused trval na svém: „Je mi to nesmírně trapné, ale je to tak. Jsem antisemita. Bohužel se s tím nedá nic dělat. Když vidím Žida, nebo ještě lépe židovskou ženu, jak se noří do mikve, je mi, jako by po mně lezly ropuchy. Je to můj vnitřní pocit, se kterým bohužel nemůžu nic dělat. Tedy kromě dvou věcí. Buď jej nebudu veřejně prezentovat, abych nebyl označen za levičáka a lidskou zrůdu, nebo jej veřejně prezentovat budu, což tímto činím.
A jsem rád, že ve svobodné společnosti je možné i toto.
Totiž říct, co cítím a prožívám, když jsem zjistil, že Hospodin, ani Židé nejsou to za co se považují, ale úplně někým jiným, protože Hospodin je psychopat a Starý zákon je kniha plná těch nejotřesnějších zvěrstev.
To je prostě realita, ten odpor k tomu, když je Starý zákon vydáván za duchovní knihu a Hospodin za boha a Stát Izrael za něco nedotknutelného, za něco, před čím se musíme klanět až k zemi, abychom nebyli právě označeni za antisemity.
To je prostě realita, s níž nemohu nic dělat.
Ptám se: ,Mám právo o tom veřejně informovat? Bude to druhou stranou“ přijato se stejnou tolerancí, jakou si ona sama nárokuje, pokud jde o její přesvědčení, že jakákoliv nepříznivá zmínka o Státu Izrael, o celé té paranoidní vyvolenosti židovského národa je prostě nepřípustná, a každý, kdo se něčeho takového dopustí, zasluhuje ukamenovat?‘
Co myslíte?
Měl jsem to v sobě raději dusit?“
„Už se stalo, co naděláme?“ pokrčil jsem rameny a smířlivě dodal, „chápu vaše sdělení jako svobodnou výměnu názorů. Nebo rovnou jako smysluplnou diskuzi, která by mohla být příkladem pro jiné.
Přiznal jste se ke svému antisemitismu, k tomu, že se vám Starý zákon prostě nelíbí, protože se tam bez přestání vraždí a zabíjí, a že proto považuje Hospodina za paranoidního psychopata, že tyto orientální duševní pochody, které jsou v něm popsány, prostě nejsou váš šálek čaje.
Jsem rád, že jste mi to řekl takto otevřeně, aspoň budu vědět, že už vás nemusím zdravit.“
„To jsem rád. Proto jsem vám to řekl, abyste mne raději nezdravil. Nemocní lidé by se neměli zdravit,“ přikývl soused.
No, a od té doby ho opravdu nezdravím, moje sympatie si už prostě nezíská, i kdyby byl třeba tisíckrát teplý.
