Četli jste knihu J. Nováka o Kunderovi? Já ne. Takové svinstvo nevezmu do ruky ani za nic. Jako by nestačilo, že Nobelovu cenu místo Kundery dostala Jelineková
Kundera už nežije. Dejme tomu. Zůstala po něm přece spousta románů. A v těch románech je spousta postav. V románech musejí být postavy, to znamená lidé. Když jsem ještě chodil do knihovny, stávalo se mi, že jsem nějaký román dočetl až do konce. Ale jestli byl mezi těmi romány i nějaký od Kundery, to netuším. Ostatně netuším hodně věcí, tak už to v životě prostě je. Když přestal žít Karel Gott, taky to bylo tak, tím jsem si naopak zcela jistý, nevěděl jsem zda jsem někdy jeho nějakou píseň doposlouchal až do konce, až do posledního tónu.
„Nastěhuji se teď do bytu po Kunderovi. Koupím ho, jsem si tím jistý. Všechno z něho vyházím a nechám ho znovu přemalovat. Jen záchodovou mísu nechám,“ svěřil se mi jeden známý v metru cestou do zaměstnání, shodou okolností si teď taky vzpomněl na Kunderu, ačkoliv není nijak vášnivý čtenář, jestli přečte deset knih za rok, je to nesporný úspěch našeho vzdělávacího systému, z jehož spárů se tento můj známý vymanil před více jak třiceti lety.
„Není to blbost? Nastěhovat se do bytu po Kunderovi? Vždyť je to v Paříži. Copak jsi nikdy nečetl Zolu?“ namítl jsem.
Ale známý se nenechal zviklat.
„Paříž není Praha, to se ví,“ začal mudrovat a za okny soupravy metra se míhaly jednotlivé stanice, „zatímco se v Praze člověka okamžitě zmocní nesnesitelná lehkost bytí, pravda sice ne už tak intenzivně jako za komunistů, ale pořád je ta lehkost, marná sláva, nesnesitelná, třeba když se procházíš po Karlově mostu, a vzpomeneš si na Třísku, jaký byl tehdy krásný podzimní den, v Paříži nemůžeš pocítit nic jiného než jen nesnesitelnou blbost bytí.
Proto jsem se divil Kunderovi, že má byt v Paříži.
,Byt je byt, prosím, když chce mít byt, ať ho má, to je v pořádku, ale v Paříži?
Copak Kundera nezná Houellebecqa, který bez přestání píše o nesnesitelné blbosti bytí v Paříži?
K čemu je člověku byt v Paříži, chce-li žít, skutečně žít?
A Seina?
Kam se hrabe Seina na Smetanovu Vltavu!' prostě jsem nerozuměl tomu, jak Kundera může žít v Paříži ve svém vlastním bytě, protože už to samo o sobě je naprostý kýč, který dojímá k slzám, není nic kýčovitějšího než mít byt v Paříži, nebo snad jen to, mít v Paříži byt po Kunderovi, dívat se ven stejným oknem jako on.
A teď ten byt chci koupit.
Co myslíš, není to blbost?“
„No blbost je to pořádná. Byt v Paříži! Nikdy jsem tam nevydržel víc než týden. Odporné město, skutečně odporné,“ vyjádřil jsem svůj názor na byt v Paříži.
„Koupím ho. Už jsem se rozhodl. Určitě jsou tam vysoké stropy. Mám rád, když jsou v bytech vysoké stromy, člověk si připadá jako v katedrále. Už jen kvůli těm vysokým stropům ho koupím. A taky kvůli dveřím. A spíži! Spíž tam bude určitě nádherná. Musím ho mít!“ blouznil známý o tom, že koupí Kunderův pařížský byt a celý ho znovu vymaluje.
Jeli jsme dál a dál metrem, nové a nové stanice se nám vrývaly do paměti, a nikdo nám celou tu cestu do zaměstnání přes celou Prahu nedokázal říct o Kunderovi víc než to, co jsme věděli i my. Ale mnoho lidí má stejně raději Škvoreckého, přímo ho zbožňují, a já se jim, po pravdě řečeno, ani nedivím.
