Nejen Zdena Salivarová, spisovatelka, hnací motor našeho zatím nejslavnějšího exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers se nikdy nebála říct svůj názor, takových statečných osob, které jsou svědomím národa, je naštěstí víc
Básníci jsou, už od dob Puškina, málo platné, svědomím národa.
A největší básníci tím tuplem.
Proto jen největší básník, a tím pádem i to nejčistší svědomí národa, mohl říct: „Narodil jsem se v komunismu a v komunismu i zemřu!“
A nemýlil se…
Náš největší básník se chystal k zaslouženému spánku.
Zrovna když si připínal na své pyžamo jako vždy Puškinovu cenu, položil mu někdo na rameno ruku a největší básník uslyšel za svými zády podmanivý mužský baryton: „Ahoj, Mirku. Měl bys na nás chvilku čas?“
Největší básník se otočil a spatřil dva muže. Jeden z nich, ten s dlouhými, umaštěnými vlasy, měl na sobě koženou bundu a manšestrové kalhoty, ten druhý byl oblečen do dobře padnoucího obleku a právě jemu patřil podmanivý bas..
„Co mi chcete?“ zeptal se největší básník.
„Chceme si s vámi trochu popovídat. Ale nebojte se, nikam vás kvůli tomu nepovezeme. Klidně se posaďte, třeba tady, prosím. Bude to jenom chvilka, ať vás nerušíme. Jo, abych nezapomněl, tady je služební legitimace,“ kývl muž v obleku směrem k básníkově posteli a obrátil se svého kolegu, „Tondo, ukaž prosím tě tady panu největšímu básníkovi svoji legitimaci. Ať nemá strach, že jsme třeba jako lupiči.“
Dlouhovlasý umaštěnec vytáhl legitimaci a ukázal ji největšímu básníkovi.
„Čučkaři!“ vydechl s úžasem největší básník.
„Jo, čučkaři,“ usmál se opět muž v obleku a, povoliv si kravatu, pokračoval, „a teď k věci. O co nám jde, pane největší básníku?
Jde nám o vaše koncertování.
Kolik si berete za jeden koncert?
Pět set klacků?
Já vím, nejde o peníze, ale o kontakt s publikem, s lidmi.
A o ten nám jde taky.
Safra, vy tady máte ale vedro!
Snad netopíte!
Tady Tondovi je tak horko, že si musel sundat i bundu, kterou jinak skoro nesundává, víte, on je Tonda motorkář. A znáte, je motorkáře, musejí chodit pořád v koženém, aby se necítili méněcenní.“
Muž v obleku se podíval ustaraně na kolegu, který si skutečně sundal bundu a otevřel okno.
„Jo, takhle je to lepší, když je otevřené okno,“ přikývl majitel charismatického basu a obrátil se zpět k největšímu básníkovi, „tak kde jsem to skončil? Aha vím, mluvili jsme o těch vašich koncertech. Tak my vám ty vaše koncerty můžeme klidně zakázat, my tu moc máme, to dobře víte.
Ale proč bychom to dělali, že jo, když nám můžete poskytnout spoustu užitečných informací.“
„Jakých informací?“ otázal nejistě se největší básník.
Muž se v obleku se ušklíbl: „Podívejte, já vždy jednám na rovinu, nebudeme proto chodit kolem horké kaše. Dobře víte, že na vaše koncerty chodí všelijací lidé, respektive, že na vaše koncerty chodí především všelijací lidé, to znamená především nepřátele našeho liberálně-demokratického zřízení, lidé toužící po míru, nebo ti, co odmítají věřit našim progresivním médiím.
A právě tito lidé nás, z pochopitelných důvodů, velmi zajímají. Potřebujeme o nich vědět, co nejvíc.
Například jestli se nejedná o lehkomyslné a prohnané osoby. Zda se neštítí ničeho a zda nežijí v morálním bahně, zda nemají vůbec žádné předpoklady k růstu, ani odbornému, ani nepolitickému. A taky jestli čtou nezdravou literaturu, dejme tomu Puškina, nebo Dostojevského a šíří ji mezi ostatní lidi tím, že jim o ní vypráví.
To potřebujeme zkrátka a dobře vědět, a především to potřebujeme vědět o učitelích, protože ti mají vliv na mládež, a to by tak hrálo, aby nám tady nějaká hysterka vykládala mladým lidem o Dostojevském!
Proto jsme za vámi přišli. Přišli jsme za vámi jako přátelé s prosbou, zda byste nám s tím trochu nepomohl. Vás totiž miluje spousta učitelek a tak nás, teda hlavně teda Tondu, napadlo, že byste nám s tím mohl pomoct. Vám to nic neudělá, sepsat pár informací o těch učitelkách, co vás milují, a nám to náramně pomůže.
Opravdu byl bych rád, kdybyste nám pomohl. Vždyť já taky poslouchám vaše písně a moc by mě to mrzelo, kdybychom vám, největšímu básníkovi, museli zakázat koncerty. Prosím vás, udělejte nám to k vůli, už jen kvůli sobě a kvůli lidem, kteří mají rádi vaše písně a básně, zejména poemy.
Podepište nám a my vás pustíme klidně i do toho Ruska, Slovenska, nebo Maďarska, i když tam normálně nikoho nepouštíme. A klidně se i z toho Ruska můžete vrátit zpátky, my vám za to hlavu neutrhneme.
Úplně stačí, když nám to tady podepíšete a jednou, maximálně dvakrát do měsíce pošlete hlášení. To pro vás přece bude hračka, když jste básník. Tady je propiska, jo, a krycí jméno budete mít stejné, Mirek, když už jste na něho zvyklý. Prosím, tady dole,“ přisunul muž v obleku k největšímu básníkovi stůj i s papírem, který měl podepsat.
A největší básník papír podepsal.
Co mu taky jiného zbývalo, než aby podepsal?
Vždyť to byl on sám, kdo řekl: „V komunismu jsem se narodil, v komunismu i zemřu!“
A čím jiným než komunismem je dnešní doba, kdy se opět stalo módou osočování nepravověrných a házení blátem pro renegátech, kteří se nebojí otevřeně říct svůj vlastní názor?
