Něco se stane. Otázka nezní, kdy se to stane, ale co a jak se stane

Já to říkám pořád, že se něco stane. Otázka ale nezní, kdy se to stane, anóbrž co a jak se stane. To říkám pořád taky

            Na zimu zásobili jsme se víc než dobře.

Bylo příjemné vědět, že i kdyby zima byla sebekrutější a sebedelší, tak přežijeme v klidu a v pohodě.

Ne bez pýchy a hrdosti jsem si co chvíli prohlížel naše bytelné zásoby, hladil je, doslova se s nimi mazlil, pořád dokola si opakuje: „To jsou nejlépe investované bitcoiny na celém světě. Než to všechno sežereme a protopíme, tak bude konec světa!“

Bylo-li by to možné, nejraději bych v naší podzemní spižírně i spal, přes všechno nepohodlí s tím spojené, vdechoval hned po procitnutí do sebe vůni trvanlivých, v optimálních podmínkách skladovaných potravin. Ani bych se nedivil, kdyby někdo v tomto labyrintu zabloudil, ztratil se mezi regály snad i jednou provždy...

„Jaká je předpověď?“ zeptal jsem se Emilie po svém návratu ze spižírny, v níž strávil jsem dobré dvě hodiny ve vytržení takřka nábožném.

„Dnes má být ještě pěkně, ale zítra se všechno otočí. Ochladí se a bude sněžit,“ řekla mi Emilie a zasněně se usmála.

„Jen ať se ochladí, jen ať sněží! Ať sněží klidně celý měsíc! Ať sněží celý měsíc bez přestání a pak ať si udeří ty nejkrutější mrazy!“ zvolal jsem nadšeně.

„Kéž by bylo venku aspoň mínus třicet.

Když je venku mínus třicet, hned celá ožiji, rozproudí se mi krev v žilách.

Když venku udeří mrazy, jako bych vstala z mrtvých, jako bych byla vzkříšená.

Řekni sám, co je to za život, když venku nemrzne?“ řekla Emilie, duchem, protože ještě nemrzlo, částečně nepřítomná.

„Takový život, když venku nemrzne, stojí za prd. Musí mrznout, abychom obživli. Všechny silnice musí být nesjízdné, abychom k sobě zase našli cestu,“ přitakal jsem a radostně dodal, „dnes ještě nemrzne, ale zítra se ochladí, z nitra kosmu vyřine se mráz, krutý a všemohoucí mráz.

Lidem venku bez rukavic zkřehnou prsty, lidem bez čepic omrznou uši, není nic milosrdnějšího než tento krutý mráz venku!“

„Spasitel mi na tváře přitiskne své ledové rty, jeho krví je tekutý dusík.

Hrob můj se otevře a já, já budu opět schopná milovat, mé srdce se zase otevře lásce!“ zašeptala vroucně Emilie.

„A já se tou lásku budu opíjet jako každou zimu!

Lidé budou venku mrznout, chcípat hlady. Všechen život bude ochromen, ohlodán mrazem na kost, a my budeme jedno tělo a jedna duše.

Každé ráno zajdeme do spižírny, vezmeme něco, ukuchtíme si to a mezitím, mezitím se budeme milovat v naší skrýši,“ cítil jsem, jak se mne zmocňuje při pomyšlení na to vzrušení, „dej mi pusu, Emilie, ať vím, že se mi to všechno nezdá, že zítra skutečně udeří zima!“

Emilie ke mně přistoupila a políbila mne. Její rty byly horké, jako u každého člověka, který se dosud ne zcela probudil z letního spánku.

„Nespálila jsem tě?“ zeptala se.

„Jen trochu. Ale to jsem potřeboval. Přesně to. Abych tomu všemu uvěřil. Trochu se popálit. Až procitneš, až vstaneš z mrtvých, nebudou tvé rty již tak horké. Sen promění se ve skutečnost, a skutečnost v nekonečný sen. S tím žrádlem, co máme, nemusíme se ničeho bát.

A otop?

Tolik nafty by stačilo na zimu celému městu!

Mráz nepřichází z pekla, ale z nebe!“ zvolal jsem.

Emilie se ke mně přitiskla, ale měl jsem na sobě ještě vaťák, takže mě její ještě horoucí tělo, podobné kusu rozžhaveného železa, neublížilo.

„Už jenom pár hodin a naše duše promění se v permafrost. Už jsem ani nevěřila, že se toho zase dočkám.

Vzpomínáš na letní slunovrat?

V ten den, skrze všechnu beznaděj prodral se ke mně z mé buněčné paměti záblesk mrazu a mé srdce radostně zvolalo: ,Zima se blíží!‘

A teď už nás dělí od ní jen pár hodin, já se asi zblázním, už jen pár hodin a přece jako by byla celá věčnost!“ zaúpěla Emilie, tisknouc se ke mně.

Čas jako by se opravdu zastavil, jako by kdosi, kdo se na zimu řádně nepřipravil, snažil se ze všech sil oddálit její příchod.

„Neboj, to dáme. Dáme to! Proč bychom to nedali! Už jen pár hodin, co to je? Brzy se setmí, uložíme se k pokojnému spánku a až se probudíme, bude už venku mrznout. Věčnost sem, věčnost tam, co je nám po ní?

My jsme silní, přečkali jsme už tolik dní bez reptání, přečkáme i těch pár mizerných hodin,“ konejšil jsem Emilii.

Ta si naštěstí dala říct, nevyváděla a sekundy mezitím ubíhaly...

Konečně byla Emilie klidná tak, že jsem ji mohl nechat o samotě.

„Kam jdeš?“ zeptala se mne oddaně, když jsem ji přestal objímat.

„Jdu raději ještě jednou zkontrolovat zásoby. Zima bude dlouhá a krutá. A taky se musím podívat, jestli máme dost nafty do kamínek,“ řekl jsem.

Emilie chápavě přikývla a já se rozběhl do spižírny.

„Bože, tolik žrádla!“ vydechl jsem spokojeně a šel zkontrolovat cisterny s naftou.

Všechny byly plné až po okraj, stovky, tisíce hektolitrů nafty se na mne spokojeně smály.