Pře o to, kdo je naším největší básníkem, musejí být ze své podstaty bouřlivé a prudké. Ale buďme za ně rádi, protože nepřít se o to, kdo je naším největší básníkem, znamená nemít žádného největšího básníka...
Čas od času mě přepadne prapodivná, velmi intenzivní tíseň.
Odněkud, sám nevím odkud, se vynoří velmi znepokojující otázka.
„Copak jsem největší básník?“ ptám se sám sebe nápadně cizím vnitřním hlasem, jako bych to nebyl ani já sám.
Ta otázka je samozřejmě nesmyslná, stejně jako představa, že bych mohl být skutečně největším básníkem, copak mohou být blbci a hlupáci básníky, natož největšími?
Největším básníkem může být jen génius, nikoliv opice, která při pohledu na strom cítí silné vzrušení, protože by se na něj ze všeho nejraději vrátila, i docela obyčejný člověk je ve srovnání se mnou takřka nadčlověkem.
Ale přesto všechno, přes svoji blbost, přes zvířeckost, která zcela ovládá moji duši (což je protimluv, protože zvířata, jak vyplývá z Bible a následně spisů sv. Augustina, jakož i dalších církevních otců, duši nemají) mohou jisté skutečnosti v mém životě vyvolávat, tzn. evokovat dojem, třebaže jen u individuí ne zcela inteligentních, že jsem, respektive, že mohu být básník, nebo dokonce i největší básník.
A o těchto skutečnostech se chci teď zmínit, abych měl u posledního soudu, ale nejen u něho, pochopitelně, zcela čisté svědomí.
Žil jsem tenkrát v Uherském Ostrohu, nádherném místě, které spolu s Jeruzalémem řadím k tomu nejlepšímu, co jsem ve svém životě poznal.
Na Uherském Ostrohu se mi líbily tři věci, které mají, aspoň dle mého mínění, pro charakter tohoto města určující vliv.
Jsou to náměstí, zimní stadión a řeka, která tímto městem protéká, prostě vodní tok.
Náměstí mě fascinovalo, protože je celé dlážděné, navíc poměrně úzké.
Zimní stadión mě zase uhranul tím, že je, stejně jako slavné Notre dame, zastřešený.
A řeka na mne zapůsobila ze všeho nejmocněji. Vypozoroval jsem totiž, že v mé povaze je cosi kosmopolitního, přiznávám, že odporně kosmopolitního. Proto mne to táhlo k řece, protože řeky slouží jako dopravní tepny, čili jinak řečeno, není řeky, která by nebyla zvěstováním moře.
A to mě táhlo v Uherském Ostrohu k řece nejvíce.
Nebylo dne, aby do města nepřipluli, většinou proti proudu, kupci na svým bachratých pramicích, naložených až po okraj nejrůznějším zbožím.
Šlo převážně o čerstvou zeleninu, častým artiklem byla i posypová sůl, ale mě ze všeho nejvíce zajímali otroci, které obchodníci měli ve své nabídce rovněž. Bylo zajímavé hledět na ty osoby zcela zbavené svobody, osoby zcela podřízené tomu, kdo právě byl jejich majitel, a bylo cosi zvrhlého v tom, že jsem si přál, aby se majitelem těchto otroků stal nikoliv člověk pokojný a humánně uvažující, ale naopak, člověk krutý a bezcitný, takový člověk, pro kterého lidský život nemá absolutně žádnou cenu.
Už v tom mém přání lze vypozorovat cosi básnického, protože nebýt krutého sociálního útlaku, sotva by se stal Petr Bezruč básníkem, teprve všudypřítomný sociální útlak, bezuzdné vykořisťování z něho učinily básníka.
Hledět na otroky, naskládané v pramicích úhledně po trojicích, jejíž členové byli k sobě připoutaní železnými okovy, jsem vydržel celé hodiny.
Mnohokrát jsem byl osloven nějakým kupcem, který mi nabízel své zboží ke koupi: „Hej, dobrý člověče, nechcete si koupit nějaké otroky?“
Dlouho jsem odpovídal jen zavrtěním hlavy, až jednou, byl konec léta, jako teď, kdy bylo parno takřka nesnesitelné, jsem napřed zavrtěl hlavou, ale pak se i zeptal: „Všiml jsem si, už dávno, před mnoha měsíci, ještě na začátku jara, že nemáte vůbec černé otroky, ale jen čistě bílé.“
Kupec mávl rukou: „Dejte pokoj, s černými otroky, od těch radši ruce pryč, to nestojí za to. Tihleti jsou mnohem lepší.“
„Co je to za lidi?“ vyzvídal jsem.
„Jsou to Slované. To nejkvalitnější zboží, které je na trhu. Není skutečnějších otroků než Slovanů. Vozím je až z Prahy.“
„Lovíte je tam?“ zeptal jsem se.
„Lovím, to se ví, že lovím. Je to náramně vzrušující,“ odpověděl kupec a dívaje se zkoumavě na mě, dodal, „poslyšte, to je ale náhoda! Právě sháním obchodního příručího a nemůžu nikoho sehnat. Holt nejsou lidi, všichni chtějí pracovat v IT. Neměl byste zájem? Není to těžká práce, jen byste po každém lovu spočítal, kolik máme nového zboží a pak byste vedl účetní záznamy o ztrátách během přepravy.
Co myslíte, zvládl byste to?“
„Určitě bych to zvládl,“ přikývl jsem.
„Tak pojďte pracovat ke mně. Dostanete stravenky a příspěvek na rekreaci,“ navrhl mi kupec.
V Uherském Ostrohu se mi líbilo. Ale nabídka stát se otrokářem, nebo aspoň obchodním příručím u otrokáře, byla neodolatelná, jednak proto, že přišla zcela neočekávaně, a jednak proto, že se v mé povaze nachází cosi, jak už jsem se zmínil, kosmopolitního a já v tu chvíli pocítil žádostivou touhu skočit do pramice a vydat se na ní po řece na lov otroků.
„Kdy odplouváte?“ zeptal jsem se.
„Přesně v sedm večer zavírám krám a v sedm deset se odrážím od břehu,“ odpověděl kupec a otočil se na zákazníka, který právě přišel, chtěje si pořídit nějaké otroky na svůj sotva čtvrthektarový vinohrad kdesi u Bzence.
„Přijdu!“ křikl jsem ještě na kupce a šel si sbalit domů to nejnutnější, moc toho nebylo, vešlo se to pohodlně do dvou kolečkových kufrů.
A to je ta skutečnost, že jsem v sedm deset nastoupil v Uherském Ostrohu na otrokářskou pramici, která může u někoho vyvolávat dojem, že jsem největší básník, dojem ovšem zcela scestný a mylný, jak už jste dávno poznali sami.
