Elita našeho národa, jeho nejuvědomělejší příslušníci, doslova revoluční předvoj a avantgarda, mávají před PS PČR šibenicemi na ty, kteří chtějí ujařmit náš národ a nastolit covidovou diktaturu
Dnes už nikdo nepochybuje, že šibenice je tím nejlepším nástrojem přímé demokracie, respektive, že šibenice a přímá demokracie je jedním a totéž, neboť největší rozkoší každého voliče je, když si může oběsit toho či onoho politika, který lže, krade, zaprodal se Bruselu, nebo jen prostě nevypadá zrovna dvakrát sympaticky.
Jistě se vám již mnohokrát stalo, že jste šli po nějaké ulici, či kolem nějakého stromořadí (nejkrásnější jsou v tomto směru platany) a nebylo kandelábru či stromu, na kterém by nevisel nějaký ten politik, kterému přímá demokracie nedovolila, aby nadále zaprodával národní zájmy za mísu šošovice (jak se praví v jedné básni).
Člověku je při pohledu na ty oběšence tak milo a teplo u srdce, že bezděky nadšeně zvolá: „Ejhle, člověk!“
A opravdu, zná snad někdo poučnější pohled, než je pohled na oběšené politiky?
Včera nám ještě lhali, včera ještě kradli a nechali se korumpovat, a dnes si už vánek pohrává s jejich těly, čechrá jim čupřiny, kdo by si nechtěl s takovým politikem udělat selfíčko?
A tak jsme si i my chtěli pověsti nějakého politika, stát se aktéry přímé demokracie jako za starých dobrých časů.
„Máte provaz? Rádi bychom si oběsili nějakého politika, když máme tu přímou demokracii,“ zeptali jsme se ve specializovaném obchodě.
„Mám tady nádherný konopný provaz v akci. Je na něm už i oprátka, takže je vhodný i pro naprosté začátečníky. Už jste někoho oběsili?“ ptal se prodavač, příjemný mladý muž.
„Zatím jen pár koček. Cvičně,“ řekli jsme.
„Kdo oběsí kočku, oběsí i člověka!“ ujistil nás prodavač a dal nám radu, „zvolte takovou délku provazu, aby se politik špičkami zlehka, ale opravdu jen zlehka, to je pak větší legrace.“
Poděkovali jsme za radu a vydali se s oprátkou, konopný provaz vypadal skutečně pěkně, do Sněmovny.
Ale jaké bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že Sněmovna je prázdná, protože už jsou všichni poslanci oběšení!
Už jsme si mysleli, že přímou demokracii neochutnáme, ale pak nám sám Bůh pošeptal, abychom se podívali pod řečnický pult.
A to byste nevěřili, opravdu se tam krčili, k sobě přitisknutí dva poslední poslanci.
No tak poslanci, to je trochu silné slovo, protože jeden byl čistokrevný Slovák a druhý zase poloviční Asiat, jemuž se už na tváři rýsovala nezbytná druhá brada, jako u všech kříženců jeho druhu.
Ale neměli jsme už příliš na výběr, a tak jsme museli vzít zavděk tím, co ve žvanírně ještě zbylo (Farský může děkovat skautskému Bohu, že se včas vzdal poslaneckého mandátu!)
Slovák byl přece jen blíž, tak jsme ukázali na něj.
„Neboj, nic to není. Jenom budeš trochu viset, ale ne jak prasata na jatkách hlavou dolů,“ řekli jsme mu konejšivě.
Ale Slovák zřejmě nechápal, že mu nechceme udělat nic špatného, protože začal okamžitě křičet: „To je spiknutí! Neodstoupím! Motýle!“
Chtěli jsme ho vytáhnout ven, ale kříženec nám v tom zabránil.
„Nechte ho tak! To já vymyslel přímou demokracii! Dejte mi ochutnat vlastní medicínu!“ vykřikl s neskrývanou pýchou a sám nám vstrčil hlavu do oprátky.
Teď už zbývalo jediné. Najít nejbližší volný strom. Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsme ho přece jen našli, na Petříně. Na samém vršíčku.
Byl to akát, i když zrovna nekvetl a tak neměl co nabídnout než jen své trnité větve.
Ale když jsme vzali zavděk křížencem, který nám po cestě vyprávěl své zážitky z japonského děcáku, jimiž nás rozplakal, vzali jsme zavděk i akátem.
„Jaké máte poslední přání?“ zeptali jsme se jej.
„Dejte mi hlavu do pytle od rýže,“ požádal nás kříženec.
Moc nám to po chuti nebylo, to se ví, ale nejsme žádní krvežízniví lidojedi, abychom jeho přání nevyhověli, vždyť si taky mohl přát modré z nebe.
Dali jsme tedy kříženci hlavu do pytle od rýže, nastavili délku provazu tak, jak nám poradil prodavač, a postavili křížence na bedýnku od zeleného čaje.
Kříženec, sám cítě velikost okamžiku, zahuhlal zpod pytle: „Odpusťte mi, jestli jsem někomu ublížil, lidé drazí!“
„Drž hubu!“ odpověděli jsme mu a odkopli bedýnku.
Škubal sebou, chudák politik, asi půlhodiny, prodavač měl pravdu.
Další půlhodinu jsme se kochali pohledem na viselce a pak se vydali domů s hřejivým pocitem, že pro upevnění přímé demokracie jsme víc udělat nemohli, že i my jsme k ní přispěli svým malým dílem.
