Potkáváte někoho každý den, přátelsky s ním klábosíte o všem možném, a pak se ten člověk najednou ztratí a teprve teď vám dojde, že to byl zahraniční agent...
Nový rok se kvapem blížil a tak jsem se vydal do Kremlu za Vladimirem Vladimirovičem, abych mu jménem svým, a taky Jaroslava Foldyny, popřál k Novému roku hlavně zdravíčko.
„Opravdu skvělý člověk, tenhle ten Vladimir Vladimirovič. Pevný a přitom lidský. Lidský a přitom nekompromisní. A jak si umí vybrat kravatu! Opravdu si nevzpomínám, že by měl někdy kravatu, která by mu neladila s barvou obličeje. Je to náramná čest mít takového člověka za dobrého přítele!“ říkal jsem si po cestě.
Ale v Kremlu mne čekalo překvapení.
Vejdu do pracovny Vladimira Vladimiroviče, ale Vladimir Vladimirovič nikde!
Všechno prohledám, i pod stůl se podívám. Ale úspěch neslavím ani trochu. Vladimir Vladimirovič prostě v Kremlu není!
Vyjdu na chodbu a zeptám se nějaké paní, kterou potkám.
„Nevíte, kde bych našel Vladimira Vladimiroviče. Chci mu popřát jménem svým a Jaroslava Foldyny vše nejlepší do Nového roku, hlavně to zdravíčko,“ řeknu.
„Jestli není u sebe, tak to jistě bude na FSB. Rád tam v tuto dobu chodívá na čaj a na pirohy,“ odpoví mi žena.
„Děkuji moc!“ políbím paní na tvář a běžím na FSB.
„Ne, Vladimir Vladimirovič u nás určitě není. Sem tam k nám skutečně v tuto dobu zašel na čaj a na pirohy, ale teď tady určitě není,“ sdělí mi ovšem na FBS.
„A nevíte, kde bych ho našel?“ ptám se.
„Nejspíše bude na GRU. Rád tam chodívá do lázně. My tady u nás máme taky lázeň, ale ne tak dobrou jako na GRU,“ poradí mi na FSB.
Běžím na GRU a opravdu tam v lázni sedí nějací lidé, přesněji dva muži.
Ale ani jeden z nich není Vladimir Vladimirovič.
„Ne, Vladimir Vladimirovič tady není, chodí se k nám do lázně, ale dnes tady není,“ informuje mne Tolja Čepiga a šlehá se přitom březovou metlou.
„Ale jestli chcete, můžete se napařit s námi,“ navrhujeme mi Saša Miškin.
Lázeň na GRU je opravdu skvělá, neodolám a pařím se v lázni s Toljou a Sašou.
Když se s nimi loučím, řekne mi Tolja: „Víte, my jsme vlastně civilisté, kteří se sem chodíme jenom pařit do lázně. Ale jestli hledáte Vladimira Vladimiroviče, zkuste to u Černého moře. Na jeho břehu stojí palác, určitě ho nepřehlédnete, ptejte se tam.“
„Děkuji vám, dobří lidé!“ rozloučím se s Čepigou a Miškiny a upaluji si to k Černému moři.
Palác, o kterém mluvili Saša a Tolja, najdu hned. Vejdu dovnitř, projdu několik místností a ve striptýzovém baru narazím na Sergeje Kužegetoviče a taky Sergeje Viktoroviče, sledují Mariju Vladimirovnu, která zrovna tančí u tyče.
„Buďte zdrávi, drazí přátelé,“ vrhnu se na ně jako na spásu, kterou v nich vidím, „hledám Vladimira Vladimiroviče, abych mu jménem svým a jménem Jaroslava Foldyny popřál k novému roku hlavně zdravíčko. Na GRU mi řekli, že by mohl být tady.“
„My ho taky hledáme. Už od rána. Nemůžeme ho nikde najít,“ oznámí mi však Sergej Viktorovič a dodá, „ale určitě ho najdeme. Člověk přece není kočka, nebo pes, aby se jen tak ztratil.“
„Určitě ho najdeme, člověk není pes! Tuhle se nám ztratila dokonce jedna celá armáda, konkrétně 41., prostě byla najednou fuč. A víte, kde se našla? Jen kousek od Kyjeva. Našli jsme armádu, najdeme i Vladimira Vladimiroviče!“ prohlásil rezolutně Sergej Kužegetovič.
„No já, myslím, že pokud je Vladimir Vladimirovič opravdu zahraniční agent, tak ho už nenajdeme,“ ozve se Marija Vladimirovna od tyče.
„Zahraniční agent? Vladimir Vladimirovič? Vy o tom něco víte?“ chci vykřiknout, ale slova se mi sama zadrhnou v hrdle.
Je ticho. Mlčíme.
Sergej Kužegetovič i Sergej Viktorovič hledí zarytě do země, jen Marija Vladimirovna tančí dál u tyče, jako by z oka vypadla Isidoře Duncanové. Zvláštní, že jsem si té nápadné podobnosti všiml až teď.
