Dva, tři dny tomu nazad bylo Putina všude plno, podepisoval jeden výnos za druhým,neslezl z televizní obrazovky. Ale teď se nám Vladimir Vladimirovič někam vypařil. Že by odjel na frontu?
Moskevský Kreml má spoustu sálů, které ohromují svou nádherou a velikostí.
Ale jen jeden z těchto sálů je nejnádhernější a největší!
A v právě v tomto sále se zrovna nacházím. Opatrně zadržím dech a nakloním se nad Vladimira Vladimiroviče, který má hlavu pohodlně položenu na desku stolu, za kterým sedí. Zdá se, že Vladimir Vladimirovič spí, oči má zavřené, ústa lehce pootevřená, ale ani ve spánku mu ze rtů nezmizel jeho tak milý úsměv.
I já se usměju, napřímím se a obrátím se na osoby, jež stojí kolem Vladimira Vladimiroviče věrně v semknutém kruhu.
„Spí už dlouho?“ zašeptám, abych Vladimira Vladimiroviče neprobudil.
„Za chvíli už to bude dvě hodiny, teď je přesně 12.47,“ odpovím mi maršál Šojgu a dodá, „můžete klidně mluvit nahlas. Vladimira Vladimiroviče by teď ani neprobudilo, ani kdyby celý Kreml vyhodili fašisti do vzduchu, píchli jsme mu dvojitou dávku.“
„Dvojitou dávku, tak, tak,“ přikývnu a už nešeptám, „dobře, že jste mu dali dvojitou dávku. Vladimir Vladimirovič si potřebuje odpočinout. Tolik výnosů teď podepsal. Spánek ho osvěží, dodá mu sílu. O těch Čečenčích jste mu řekli, že splní jakýkoliv jeho rozkaz?“
„Ještě ne. Chceme ho překvapit, až se probudí.
,Tak, a tak, zatímco jste spal, Čečenci dobyli Kyjev,‘ řekneme mu.
On je moc hodný. Nebude se na nás zlobit, že jsme mu to neřekli hned,“ odpoví mi Lavrov.
„Tak, tak, moc hodný,“ přikývnu, chvíli mlčím a pak řeknu, „řekněte mi, Lavrove, vy tomu věříte?“
Lavrov taky chvíli mlčí a pak ukáže na Mariji Zacharovnu: „Tady, Máša tomu věří. Řekni sama, Mášo!“
Máša se usměje: „Věřím tomu, proč bych nevěřila! Víte, já byla dřív prostitutka, ale víra mi vrátila důstojnost. Teď už se nemusím stydět před nikým, ani před sebou, jako kdysi, když jsem se prodávala za pár rublů na Jaroslavském nádraží Sibiřanům, kteří vozili do Moskvy kožešiny veverek.“
„Tak, tak, víra nám vrací důstojnost,“ souhlasím s Mášou, ale pak se znovu obrátím na Lavrova, „ale ten zabavený majetek vás přece musí mrzet, Lavrove.“
„Ale pro těch pár krámů, co mi zabavili, se přece nestřílí,“ mávne rukou Lavrov, ale pak zvážní, „něco vám řeknu. Jsem poloviční Armén a každý to na mně hned pozná, marná věc. Když jsem prodával na tržnici v Tomsku kvas, dávali mi to lidi řádně pocítit.
,Ty smradlavý Arméne, ty chceš za tu svoji břečku padesát kopejek? I deset je moc!‘ nadávali mi.
Ale teď, když jsem tady, teď je to přece jen jiné. Tehdy jsem kouřil tu nejodpornější machorku a dnes mám na cigarety zlaté pouzdro. A co je hlavní, dcera mi studuje v Londýně. Ta vám je chytrá! Mohl jsem dát do našeho MGIMO, ale dcerka chtěla mermomocí do Londýna. Každý táta na mém místě by to udělal, za to mě nemůže nikdo soudit, to přece není válečný zločin, když dáte dítě do Londýna na školu.“
„Tak tak, to není žádný válečný zločin, když dítě studuje v Londýně,“ souhlasím s Lavrovem, ale náš hovor přeruší Vladimir Vladimirovič.
„Voloďo, miluji tě! Slyšíš, miluji tě, Voloďo!“ vykřikne ze spaní.
Všichni se usmějeme a šťastně se na sebe podíváme.
„Jak dlouho bude ještě spát?“ zeptám se.
„Teď je 12.47,“ řekne Šojgu a, hledě na své hodinky, dodá, „bude spát ještě tři hodiny. Vzbudíme ho přesně ve 12.47, aby mohl včas v televizi vyzdvihnout hrdinství speciálních jednotek bojujících na Ukrajině.“
„Tak tak, ještě tři hodiny. To by mu mělo stačit,“ přikývnu a nařídím přítomným, „a vy si zatím dejte pohov. Určitě taky stojíte sotva na nohách.“
„Rozkaz!“ vymrští Šojgu ruku k čelu.
„Máte dost karimatek?“ zeptám se starostlivě.
„My se vyspíme i na holé zemi. Já kolikrát dělala na Jaroslavském náměstí na holé zemi, člověk toho ke štěstí moc nepotřebuje,“ řekne Máša a lehne si jen tak na holou zem, a po ní i všichni ostatní.
Opouštím největší a nejnádhernější kremelský sál, jehož hrdinní obránci teď odpočívají, nabírají nové síly do boje s fašisty, až se probudí, tak po nich pošlu Lukašenkovi do Minsku vstupenku na koncert Alexandrovců s Jaromírem Nohavicou, tuhle ji na mě loudil, mladý má prý rád Okudžavu...
