Jsem pevně přesvědčený, že mezi učiteli jsou jen samí dobří lidé a za toto své přesvědčení jsem ochoten bít se do posledního Ukrajince!
Jak už jste asi pochopili, jsem kádrovák. Denně mi projdou rukama stovky kádrových profilů, z boku, zepředu, a někdy i zezadu. A teď se dokonce dostal do rukou kádrový profil jednoho učitele. Sám mi ho donesl do čajovny.
Věřili byste tomu?
Opravdu neměl žádný doprovod!
Dopoledne bývá v čajovně obvykle prázdno, je tam ticho a klid jako v Kremlu. Lidi, kteří tam sedí, byste spočítali na jednom logaritmickém pravítku. Muže, který vstoupil do čajovny, jsem si tak hned všiml, nejen proto, že měl na sobě světlý balonový plášť.
Rozhlédl se po čajovně a pak si to zamířil rovnou ke mně.
„Vy jste učitel, že ano? Jen učitelé se zjevují dopoledne v čajovně jako spiritus agens,“ řekl jsem mu na uvítanou.
„Ano, jsem učitel. A tady, kdybyste se neurazil, je můj kádrový, profil. Jste přece kádrovák?“ položil přede mě učitel svůj kádrový profil.
„Ano, jsem kádrovák, kádruju lidi,“ přikývl jsem zase já a vzal učitelův kádrový profil, „tak ukažte, co tam máte?“
Přelétl jsem rychle učitelův kádrový profil a pak mu jej vrátil.
„Tak co, co si o tom myslíte?“ zeptal se nedočkavě učitel.
„Co si o tom myslím?“ řekl jsem a pokračoval, „je mi vás upřímně a lidsky líto. Musí být strašlivé celé dny a roky prožívat nenávistné pocity k druhým lidským bytostem. Nenávist je totiž nesmírně nebezpečná, užírá lidské srdce a nakonec nastupuje nekonečná noc. Přeji vám, abyste našel skutečný smysl života.“
„No jo, to se lehko řekne. Ale jak mám najít skutečný smysl života, když jsem učitel?“ pokrčil nešťastně učitel rameny.
„Jak? Řeknu vám jak. Zajímejte se třeba o Pekarovou-Adamovou. Napište o ní knihu. Pořádně tlustou knihu. To by mohl být skutečný smysl vašeho života. Umíte přece psát,“ navrhl jsem učiteli.
„Ano to umím, ale jen do třídní knihy, a pak ještě poznámky do žákovské,“ odpověděl pan učitel.
„Na knížku o Pekarové vám to bohatě stačí, nebojte. Samostatné myšlení přece máte, víc na to opravdu nepotřebujete,“ ujistil jsem ho a ukázal na židli, „nedáte si čaj? Zvu vás. Za chvíli mi ho přinesou, bude ještě vřící.“
„Ne, děkuji. Za minutu mi končí vyučovací hodina, musím jít na přestávku, ať nepřijdu pozdě,“ omluvil se učitel a skutečně vyběhl z čajovny.
A věřili byste, že deset sekund na to mi přinesli čaj?
Škoda, že nejsou vyučovací hodiny delší, mohl jsem čaj vypít s učitelem. Snad nejlepší by bylo, kdyby se přestávky úplně zrušily, nemají to učitelé o přestávkách vůbec lehké, dnes tě ještě nosí na ramenou a zítra je už z tebe ředitel...
