Existují pořád bohužel lidé, kteří si kritiku či pomlouvání zemřelé osoby, např. Karla Schwarzenberga, nebo Karla Gotta, neodpustí ani v den, kdy se v médiích objeví informace o jejím úmrtí, případně v den jejího pohřbu
„Až zemře Jaroslav Foldyna, neřeknu o něm ani jedno křivé slovo, přestože nejezdil na harleji, ale na ukrajinském Dněpru, a já uznávám jen ty motorkáře, kteří jezdí na harleji.
A víte proč?
Protože jsem v dětství vždy obdivoval spolužáky, kteří měli kolo Sobi 20, protože to mělo taky taková řídítka!“ svěřil jsem se jednomu známému.
A víte, co mi ten řekl?
„To zase já, až zemře Jaroslav Hutka, naplivu na jeho hrob, protože řekl po Gottově smrti, že Karel Gott byl hlásná trouba komunistického režimu a pracuje pro něj i v rakvi!
Stále si to pamatuji, pořád to slyším, pořád na to musím myslet, pořád se s tím nemůžu vyrovnat, pořád se mi to vrací, budí ze sna!
Taková nenávist, taková nenávist!
Kde se to jen v lidech bere, taková nenávist, taková nenávist?
Kdo je po smrti, ten nemůže být hlásná trouba režimu, ani udavačem!
To je stejné, jako bych po smrti, dejme tomu nynějšího prezidenta, že je to zrádce, protože vystoupil z KSČ!
To bych nikdy neřekl.
Nikdy!
Žádný slušný člověk by to neřekl, i kdyby ho třeba nevolil a za jeho života mu netleskal, to by řekla jen nějaká nenávistná svině! A o Halíkovi taky! “ rozplakal se známý.
A plakal tak srdceryvně, až mi ho přišlo líto.
„Musím mu nějak pomoct!“ řekl jsem si a rozhlížel se kolem.
Tu můj pohled padl na ananas. Byl rozkrojený na dvě půlky. Rychle jsem obě půlky vzal a dal je do lednice. Po deseti minutách jsem jednu půlku vytáhl a přiložil ji na čelo známému. A ten, jak ucítil na čele ananas, přece se jen uklidnil a přestal plakat, nebo aspoň přestal plakat nahlas.
„A co jsi, ty parazite a plagiátore, ty kuní ksichte, nebo ani ne kuní, ale tchoří, udělal s druhou půlkou ananasu?“ ptáte se jistě.
Nu, řeknu vám, co jsem udělal s druhou půlkou ananasu..
To druhou půlku jsem schoval pro Lisu Chochlakovovou, ona totiž ananas tuze ráda.
