Nevím, jak na vás, ale na mne dnes, stejně jako na apoštoly, sestoupil Duch svatý, jenž je bohem působícím ve mně, a dal mi sílu neohroženě popřít tradiční křesťanský blud, že Ježíš je boží syn
Vím, že se mi dnes nebude spát lehce, že se budu převalovat na své tvrdé žíněnce, zatímco malým, před mnoha lety (jako ochrana vůči démonům) zamřížovaným okénkem, bude ke mně, do mého vědomí duch Svatý, který se na rozdíl od démonů, skrze mříž protáhne.
Vím to moc dobře, že se mi nebude spát lehce, přestože teprve dopíjím teprve třetí pohár skvělého portského, které pravidelně užívám před spaním, přestože si budu muset ještě vyčistit zuby a přestože teprve před několika minutami ve mně zmizela vskutku božská králičí pečínka, kterou mi lékaři už dávno doporučili jako tu pro mne, pro můj organismus, jeho zažívací trakt a všechny buněčné procesy, které v něm nepřetržitě probíhají, nejlepší možnou, vskutku dietní stravu.
Vím to moc dobře, že budu dnes spát mizerně, mohl bych na to s jistotou vsadit všech sedm desítek miliard z českých církevních restitucí, i když je to jen malá kapka v moři církevního majetku, protože po každé exkomunikaci z církve svaté, o které rozhodnu, spím mizerně.
Není to někdy jenom tak, vydat člověka peklu, zbavit jej nároku na věčný život tím, že jej vyloučíme z církve, vyřízneme jako hnisající vřed, z Kristova těla!
Suplujeme tím vlastně, my církevní otcové, Pána Našeho Ježíše Krista při posledním soudu, nebo možná i mu to i ulehčujeme, neboť člověk mimo církev ztrácí automaticky nárok na spásu. Kdo nemá nárok na spásu, je Ďábel, ale přece jen, se mne nezmocňuje po každém rozhodnutí o exkomunikaci toliko čistá radost, že jsme opět ochránili církev před Ďáblovým atakem, že jsme úspěšně zabránili tomu, aby naši církev nepřátelsky převzaly temné síly.
I tehdy, když dojde k exkomunikaci toho největšího kacíře, mne něco nutí zamyslet se nad osudem onoho nešťastníka, který přes naše všechny otcovské výzvy, aby se vzdal svých věroučných bludů, na nich trvá natolik, že vzdává se nároku na spásu, na život věčný.
„My budeme hekat blahem v nebi a on bude, zatracen, naříkat v pekle!
Proč trvá na svých bludech?
Není každé kacířství jen šílenstvím, které nedokážeme vyléčit, protože netoužit po spáse může jen šílenec, když stačí tak málo, když stačí jen věřit pravdě, kterou církev předkládá k uvěření!“ napadne mne vždy, když musíme někoho exkomunikovat.
A v noci pak nespím, zdá se mi, že jsem v pekle já, ne ona nešťastná bytost, kterou jsme odsoudili k zatracení.
Ale co nám zbývá, máme-li zachovat čistotu a neposkvrněnost církve, Kristova těla, nemáme-li se my sami připravit vlastní liknavostí o vlastní spásu, neboť bylo řečeno: „Kdo nezatratí, sám bude zatracen!“?
A dnešní exkomunikace, o které jsme rozhodli my, církevní otcové, byla obzvláště bolestná, ale nebylo jiného zbytí!
Michal Semín byl dosud spolehlivým křesťanem, obhájcem jedině správné víry a pravdy, byl zářným příkladem toho, jak má vypadat křesťan, který chce být spasen, který chce žít věčně.
A pak najednou, sešel z cesty, zbloudil v temnotách, sám to nechápu, jak ho mohl Ďábel dostat, ale při pouhé myšlence na to mi běhá mráz po zádech.
Tento Michal Semín začal hlásat z ničeho nic takovou strašnou věc, až se ji sám bojím říct nahlas. Rozhodování o jeho exkomunikaci bylo snadné, ale sám celý ten případ je natolik děsivý, že nebudu nejspíše dobře spát ještě několik nocí.
Když jsme se ho dnes, my církevní otcové, ptali, jestli setrvává na svém věroučném bludu, jen rozhodně přikývl: „Písmo svaté nikdy nelže!
Ježíš není boží syn!“
Vlasy nám div nezbělely hrůzou a zlato v sejfech vatikánské banky div nezčernalo po těch slovech, která jsme slyšeli na vlastní uši.
„Odvolejte svůj ohavný a hnusný blud a budete zachráněn pro život věčný!“ vyzvali jsme jej a já úpěnlivě dodal, „mějte rozum, proboha svatého, člověče!“
Ale arcikacíř Semín trval na svém.
„Nemohu odvolat to, co je psáno v Písmu svatém.
Tvrdí-li Ježíš, že království jeho Otce není z tohoto světa, pak sám přiznává, že není Boží syn, protože tento svět byl přece stvořen bohem, a co je stvořeno bohem, musí být, zcela logicky, součástí božího království, a co se nachází vně božího království, to s bohem nemůže mít nic společného, ergo, není-li království Ježíšova Otce z tohoto světa stvořeného bohem, pak ani Ježíšův Otec nemůže být bohem, a není-li Ježíšův Otec bohem, pak on ani nemůže být božím synem,“ řekl s naprostým klidem arcikacíř Semín.
„Apage, Satanas!“ vykřikli jsme zděšením, pozvedli své kříže a navždy exkomunikovali arcikacíře Semína z církve svaté pro hlásání toho nejohavnějšího bludu.
Když si na to vzpomenu, cítím, že si budu muset načít ještě jednu lahev portského, abych se nebál ulehnout na lože, abych se nebál zhasit svíci, protože ve tmě člověka napadne ledacos. Ano, určitě musím načít ještě jednu láhev portstkého, abych co nejvíce znehybnil své myšlenky, aby mi některá z nich nezbloudila tak, jako zbloudil arcikacíř Semín.
Nerad bych se v noci vztyčil na loži a, třeště na hvězdy v malém zamřížovaném okénku křičel, na celé kolo: „Ten člověk má pravdu!
Ježíš není boží syn!“
Naštěstí je portského v arcibiskupských sklepech víc než dost. Mám ho tolik, že nemusím ničeho bát. Vypiju jej tolik, kolik bude potřeba, abych nezhřešil ani myšlenkou.
Ale ze všeho nejdříve bych měl odříkat Otčenáš, než budu mít jazyk přece jen už jen jaksepatří ztěžklý.
Spínám tedy ruce a modlím se za spásu svou i těch, kteří ji zaslouží stejně jako já, dokud jsem schopen ještě mluvit: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, nedopusť, ať podlehneme pokušení!“
Snad to bůh v mém případě opravdu nedopustí, když jej o to tak vroucně prosím, sotva klečící na nohou!
