„Protest na Václavské náměstí svolaly síly, jež se hlásí k proruské orientaci, mají blízko k extrémním pozicím a jsou proti zájmům ČR,“ řekl premiér
Na sobotní protivládní demonstraci jsem, bohužel, nebyl. Ale co lidi říkali, bylo to moc pěkné, hlavně zpěv hymny. To, se člověk chytí jednou rukou za srdce, druhou rukou člověka vedle něho, a je mu tak slastně jako málokdy.
Tak o to jsem přišel.
Ale ne proto, že bych nesouhlasil s tím, že největším a jediným zlem je Petr Fiala.
Na demonstraci jsem nebyl právě proto, že bylo pěkně. Bylo pěkně a já sklízel brambory. Leskly se na Slunci, čerstvě vyorané, jako drahokamy. Kdyby bývalo pršelo, stál bych na Václavském náměstí v jednom šiku z ostatními a dožadoval se odchodu z globalistických struktur, míru na Ukrajině, levnějších energií, jakož i demise vlády spolu s ostatním přítomnými.
Brambory jsem sklidil, ale plést svetry v žádném případě nehodlám.
Místo toho jsem se vydal na výpravu po naší vlasti, abych zdokumentoval, kolik škody napáchala vlastizrádná a kolaborantská vláda v naší zemi za několik měsíců své devastující činnosti. A to, co jsem na své cestě zažil a viděl, je nezpochybnitelným důkazem toho, jakým je Zlem je pro tuto zemi Fiala a jeho, nikým nezvolená, junta poskoků schopných čehokoliv, jen když to bude co nejvíc škodit našemu lidu a naší zemi.
A protože Babiš objíždí naši zemi obytňákem, rozhodl jsem se, že já projedu naší zemi na kole, aby můj kontakt s obyčejnými lidmi, kteří nejsou ani fašisti, ani proruští trollové, kteří mají toliko strach z budoucnosti a zcela oprávněný pocit, že vláda pracuje proti jejich zájmu.
A to co jsem viděl a spatřil, bylo opravdu děsivé. Moje cesta byla dlouhá a po celou svoji cestu jsem projížděl zdevastovanými vesnicemi, kde by člověk marně hledal nějakou, byť i sebemenší stopu nějakého rozkvětu. Zato neklamným známkám naprostého zmaru se všude dařilo náramně.
Rozpadající se, chátrající domy s vytlučenými okny, obehnané ploty, které byly svaleny na zemi, aniž by měl kdokoliv sílu je znovu postavit, aby sloužily svému účelu. Před domy spousty zrezivělých aut, sekaček i motorek, místo pečlivě zastřižených trávníků všude jen samé bodláčí.
Nikdo už neměl sílu starat se o svůj dům, natož o veřejná prostranství, která se proměnila v jedno velké smetiště. Několikaměsíční boj s drahotou, s nepříznivými a krutými životními podmínkami už lidi docela vyčerpal, vzal jim veškerou energii, vlil do žil dusivou letargii, naprostou apatii.
Každý lidský pohled, se kterým jsem se na své pouti, setkal, byl vyhaslý a pokud v něm byl přece jen nějaký záblesk, pak jen díky alkoholu, jediné naději v lepší život, která ještě lidem zbyla. Děti zimomřivě schoulené nad svými mobily, zoufale a především marně žadonící rodiče o předražená data, skýtaly vůbec ten nejdrastičtější pohled.
„Jakou mohou mít tyto děti v této zemi a v těchto zlých časech před sebou budoucnost?“ ptal jsem a neodvažoval se najít na tuto otázku odpovědět.
Neméně drastický a smutný pohled se ovšem nabízel i na neobdělávanou a zplanělou půdu, která ze sebe nevydávala již žádnou úrodu, přesně tak, jako to ve svých apokalyptických proroctvích proklamoval prezident agrární komory.
Ale kde by lidé v sobě vzali ještě sílu obdělávat půdu, dokonale ubiti vším tím, co se na ně svalilo ze všech stran, aby vláda, řízená z USA, tomu ani trochu nezabránila, ba právě naopak ještě umocňující všechno to, co lidem ztěžuje jejich život?
Zima ještě ani nenastala a život v naší zemi už docela vyhasl. To můžu tvrdit zcela zodpovědně, protože se žádný životem jsem se na své pouti nikde nesetkal. To, čeho bylo všude víc než dost, to byla jen tupá a odevzdaná rezignace, rezignace pochopitelná a logická, protože to je právě cílem této vlády národní katastrofy, udusit v naší zemi veškerý život.
„Co tady? Řekněte, co tady? Tolik let jsme tady žili v klidu, a najednou je to všechno pryč! Nemáme nic, máme jen bídu! Zima na krku a nikdo nám nepomůže! Nebýt chlastu, už dávno bychom se z toho zbláznili! Tady to už nemá žádnou budoucnost!“ stěžoval si v mi každé vesnici aspoň jeden člověk, stojící ještě na nohou, uprostřed veškeré té spouště a zkázy, kterou jsme dosud znali jen z jiných krajů.
Nevěřím, že je to někde v naší zemi jiné, že to někde vypadá líp. Jsem přesvědčen, že trasa, kterou jsem projel, dává reprezentativní a spolehlivý obrázek o zuboženém stavu naší země, která nevzkvétá a dokud bude u vlády fialový hnus, ani vzkvétat nebude.
Jsem přesvědčen, že to, co jsem na své cestě viděl, je skutečný, ničím, žádnou americkou, nebo bruselskou propagandou nepřikrášlený obrázek naší, kdysi tak krásné a rajské země.
Svoji cyklistickou pouť jsem jsem začal na místě více než symbolickém, v Mimoni. Odtud odešla před třiceti lety svoboda, zde začala se před třiceti lety zkáza naší země, která vrcholí v těchto dnech. Mimoň, Ralsko, Milovice, to jsou místa, jejichž genius loci se přes veškerou snahu nových okupantů nepodařilo odstranit a který nám ještě, byť už jen v nepatrných závanech, dovoluje snít o tom, jak krásné by to bylo, kdyby odtud nebyli vyhnáni ti, kteří nás chránili před nynějšími okupanty a zotročovateli.
Odtud, z Mimoně jsem ráno v šest hodin, jen dva dny po masové manifestaci českého lidu na Václavském náměstí, vyrazil na kole na svoji neradostnou pouť po naší zdevastované zemi, abych následně projel těmito vesničkami, vesnicemi, městečky a městy: „Ralsko, Bělá pod Bezdězem, Bakov nad Jizerou, Dolní Stakory, Plazy, Kolomuty, Holé Vrchy, Semčice, Žerčice, Ledce, Prodašice, Seletice, Doubravany, Rožďalovice, Břístev, Chotěšice, Dubečno, Kněžice, Hlušice, Starý Bydžov, Nový bydžov, Nechanice, Kunčice, Homyle, Libčany, Urbanice, Praskačka, Opatovice nad Labem, Vysoká nad Labem, Borek, Chvojenec, Vysoké Chvojno, Borohrádek, Čemrná nad Orlicí, Choceň, Ústí nad Orlicí, Česká Třebová, Rybník, Třebovice, Damníkov, Žichlínek, Lupěné, Jestřebí, Zvole, Lukavice, Mohelnice, Litovel, Loštice, Chudobín, Náklo, Příkazy, Olomouc.“
V Olomouci, zchátralém a potemnělém městě, naprosto mrtvém guberniálním městě, se moje pouť o půl deváté večer skončila. Neměl jsem navigaci, pokračovat dál černočernou krajinou, v níž se nemihotalo jediné světélko, se již nedalo.
Ale viděl bych snad něco jiného, když si odmyslím všudypřítomnou tmu, než to, co jsem viděl po celý den na své pouti?
Jen chorobný a nezřízený optimista může být přesvědčen o tom, že bych někde při dnešních, nezastropovaných cenách energie spatřil někde v nějakém okně televizní obrazovku.
Svoji pouť jsem tedy ukončil a nyní podávám své svědectví proti této vládě, která systematicky ničí a likviduje českou zemi a čestně prohlašuji, jako tolik lidí v těchto dramatických dnech na sociálních sítích, že nejsem ani fašista, ani proruský troll, mám jen svůj statečný názor, který nyní veřejně prezentuji, přičemž podotýkám, že moje maminka, ač premiantka nemohla studovat, nesměli jsme cestovat ani na Východ a neustále nám bylo režimem připomínáno, kam patříme.
Tehdy jsme jako rodina lůza byli, systém nám tu nálepku dal.
Dnes už si jí ale dát nenechám!
P.S. Vesničky a vesnice, které přibližně v posledním půlroce zcela zanikly, jsem do svého soupisu míst, ležících na trase mého putování, nezařadil. Nebylo jich docela málo a mnoha vesnicím v mém soupisu, které ještě vykazovaly známky osídlení, hrozí po letošní kruté zimě nejspíše stejně neblahý osud, protože se vláda našimi problémy nezabývá a jsme jí docela ukradení.
