Doprava na D1 zase zkolabovala. Kdy už konečně budou u nás pořádné dálnice?

Už by měli konečně zavírat ty z údržby, kteří na to kašlou. Dálnice D1 by měla být sjízdná za každých okolností mimo extrémů. Ale když se podívám zpětně, tak každý rok na Vysočině ty sypače prostě předem nevyjedou.

            Česko je země příběhů a toto je jeden z nich, pravý a nefalšovaný.

            Letos, jak je známo, jsme si připomněli sté výročí nejvýznamnější události v dějinách lidstva západně od Himalájí, jižně od Kilimandžára a západně od Popocateplu, a to založení samostatného Československa. U příležitosti tohoto, tak skvělého jubilea, rozhodl jsem se přijmout výzvu z největších, kterou je a ještě dlouho bude pokoření zimní dálnice D1, jednoho z mnoha pokladů Česka.

            Od 17. listopadu jsem proto s napětím čekal, kdy do Česka konečně dorazí kultovní ladovská zima, abych mohl uskutečnit svůj ambiciózní záměr, realizovat onou výpravu z Brna do Prahy po D1, na níž si člověk nemůže být nikdy jistý tím, zda benzinka, kolem projíždí, není jen fata morgána.

            Jenže advent už řval v ulicích a v obchodech na plné koule, ale ladovská zima pořád nepřicházela a do mé duše už se vkrádala beznaděj, že pro absolutní nepřízeň počasí se moje výprava neuskuteční, neboť po sněhu, natož hustém sněžení ani památky.

            Ale pak, týden po Mikuláši, to přišlo.

            „Vstávej!

            Rychle!“ třásla mnou tchyně, ačkoliv bylo teprve osm hodin ráno.

            „Co je?“ mžoural jsem ospale, jak černošská modelka v kalendáři Pirreli.

            „Sněží!

            Slyšíš?

            Sněží!“ vykřikla tchyně štěstím bez sebe.

            Vmžiku jsem byl na nohou a hnal se jako šílený k oknu. Tchyně měla tentokrát pravdu. Venku opravdu sněžilo, vcelku hustě, a na zemském povrchu se vytvořila souvislá, odhadem již dobře dvoucentimetrová vrstva sněhu.

            „Rychle, rychle!“ zvolal jsem a začal se horečnatě chystat na svoji šílenou výpravu do lůna mrazivé Vysočiny.

            „Meteorologové varují, že bude hustě sněžit celý den,“ sdělila mi mezitím tchyně, kterou jsem za to samou radostí políbil.

            „To je to, co přesně potřebuji, aby hustě sněžilo.

            Čím hustější sněžení, tím větší výzva!“ mnul jsem si ruce.

            Konečně jsem byl během hodiny komplet sbalený a tak nastal čas loučení.

            „Máš všechno?“ ptala se mě manželka po telefonu, protože byla v práci.

            „Neboj, mám všechno,“ uklidnil jsem ji.

            „Hlavně si neber řetězy,“ připomněla mi.

            „Nejsem blbec,“ odpověděl jsem.

            „Ale jídlo si nějaké vezmi. Aspoň bagetu. Nebo javořické párky,“ poučovala mne žena.

            „To je zbytečné. Když tak se budu živit lidským masem, myslím, že ho tam bude dost,“ opáčil jsem.

            „To je fakt. Hlavně dej na sebe pozor, už musím končit,“ řekla manželka a ukončila hovor.

            Děti byly ve škole, tak jsem jim nahrál aspoň krátký videopozdrav: „Protože chci, abych vám šel příkladem, vydávám se na tuto výpravu. Možná se z ní nikdy nevrátím, protože zmrznu někde u Humpolce. Ale věřte, že až do poslední chvíle mě bude hřát vědomí toho, že můžete být na svého tátu hrdé a pyšné. Přeji vám hezky zbytek dne!“

            Pak jsem se rozloučil i tchyní, zapnul svoji prošívanou bundu až ke krku, a vyrazil do chumelenice. Nejhorší bylo dostat se k autu, protože mezitím připadlo dalšího půlcentimetru sněhu. Bylo by ale trapné, kdybych svoji výpravu vzdal už hned na začátku.

            Brodil jsem se sněhem po kotníky a po patnácti metrech konečně doputoval ke svému autu, spolehlivému SUV, se kterým jsem se dostal už z nejedné šlamastyky. Sedl jsem do něj, nastartoval jej a vyrazil vstříc výzvě, jež nemá na světě obdoby.

            U sjezdu na dálnici už policejní hlídka kontrolovala, zda mají všichni ti, kteří se, schváceni stejnou horečkou a stejným šílenstvím jako já, chtějí vydat na D1, dostatek potravin.

            „Máte tunu potravin?“ ptali se mne policisté přes stažené okénko svého auta, zatímco sníh vesele vířil.

            „Ano, mám,“ zalhal jsem.

            „V pořádku, můžete jet. Dejte si pozor, je tam spousta zúžení,“ varovali mne policisté.

            Půl minuty na to jsem už najížděl na posvátnou D1 a za půl hodiny se mi podařilo zařadit do kolony pomalu vpřed se probíjejících aut, jejichž světlomety jen s největší námahou prořezávaly sněhovou chumelenici.

            „Paráda!

            Super!“ lebedil jsem si, protože jsme jeli jen rychlostí deset kilometrů za hodinu.

            Ale po dvou hodinách mne to omrzelo.

            „Proč jedeme tak rychle, do prdele!

            Snad to ti silničáři neudržují!?“ začal jsem nadávat.

            Ale jeli jsme tak ještě dobře hodinu, než naše rychlost konečně klesla na pět kilometrů v hodině.

            „Paráda! Super!“ začal jsem si zase lebedit, ale po dvou hodinách mne omrzelo i to.

            „Proč už dávno nestojíme, do prdele!

            Snad to ti silničáři neudržují!“ začal jsem zase nadávat.

            A zase jsme tak jeli ještě dvě hodiny, než se auto přede mnou konečně definitivně zastavilo.

            „Paráda! Super!“ jásal jsem, protože už nemohlo být nejmenších pochyb, že jsem se stal zajatcem zimní D1.

            Proseděl jsem tak dobře tři hodiny v té nejlepší možné náladě. Venku pořád hustě sněžilo a tak mne napadlo, že bych si mohl ještě z auta vystoupit a natočit, jak padá sníh, nejen z auta, ale i přímo venku. Tento nápad jsem neměl sám, protože venku už byla spousta lidí v prošívaných bundách, kteří točili padající sníh jako já.

            „Paráda! Super!“ lebedili si všichni, zatímco se jim na hlavách tvořily sněhové čepice.

            „Páni, to je najednou ticho!

To byl vždy můj sen. Uvíznout na D1 v chumelenici. A ten sen se mi splnil, ty vole.

            To je zázrak, kámo, zázrak!“ jásal jakýsi muž, s nímž jsem se dal do řeči.

            Záhy se k nám přidali další, někteří i z protisměru.

            „Tak jsem se na to před chvílí koukal, v okruhu šedesát kilometrů je všechno zasekané,“ sděloval nám všem chlapík v reflexní vestě.

            „Paráda! Super! To bude aspoň do půlnoci!“ zajásali jsme nad tím, že se z ledového zajetí jen tak nedostaneme.

            „Jenomže jen kilometr odtud je sjezd,“ připomněl kdosi.

            Ale kamioňák, na první pohled pohoďák, který se k nám taky přidal, řekl: „Toho bych se vůbec nebál. Objíždění dálnice nepomáhá, všecky silnice kolem dálnice budou taky ucpaný, protože nejsou dimenzovány na takovou dopravu.“

            „Paráda! Super!“ oddechli jsme si, že nám od sjezdu nehrozí žádné nebezpečí.

            „Já jenom nevím, jak mám tady v tom zúžení vytvořit záchranářskou uličku, když se vpravo jede úplně po kraji a levý pruh je zúžený s omezením na 2,2 m?“ podívala se po nás bezradně žena s malým dítětem s šátku.

            „Tím bych se teď vůbec netrápil,“ uklidnil ji kamioňák a dodal, „hlavně, aby se sem nedostaly sypače.

Jak se sem dostanou sypače, tak je konec.“

            „Volal jsem před deseti minutami známýmu. Stojí mezi Hořicemi a Humpolcem. Žádný sypače neviděl,“ řekl chlapík v reflexní vestě.

            „To je dobře,“ přikývl kamioňák.

            Ale to už se začalo stmívat a tak jsme se vrátili do svých aut.

            Čas běžel a já si vychutnával to sněhové dobrodružství, maje v krvi kýble adrenalinu. V osm hodin jsem se zabalil do Sira Josepha Erratica II 1000, kvalitního membránového spacáku do zimních hor a na náročné expedice, který mi zajistil dokonalý tepelný komfort, v něm že jsem usnul, jako kdyby mne do prachového sněhu hodil.

            Vzbudilo mne táhlé troubení aut za mnou. Byly dvě hodiny v noci, kolona se zase rozjela. Vylezl jsem ze spacáku, sedl za volant, nastartoval a rozjel se.

Další cesta už probíhala bez komplikací, takže jsem v šest hodin ráno už vjížděl do Prahy. Sice trochu unavený, ale šťastný z toho, že jsem to dal, že jsem pokořil zimní D1, šťastný, protože mi začalo pomalu docházet, že to, co se mi právě podařilo, není asi tak docela normální..