Tedy pokud Putin sám ještě předtím nevypadne nešťastnou náhodou z okna, nebo hrdinně nezahyne při obraně Kremlu obklíčeného ukrajinskými nacisty a českou armádou
Náš soused Ladislav Pokojný dělal čest svému jménu. Byly celé dny, kdy jsme o něm nevěděli, protože nehulákal na celé kolo, nemlátil hlavou do zdi a i výtahem jezdil, na rozdíl od jiných partají, docela tiše, prostě klid a pokoj z něj vyzařoval na první dobrou.
O to víc mě překvapilo, když se k nám začal v noci dobývat do bytu. Myslel jsem, že to nějaký opilec, vzal jsem proto pořádnou dřevěnou laťku, abych ho odkázal do patřičných mezí.
Jenže otevřu dveře, a koho nevidím?
Vidím souseda Pokojného!
Ovšem tentokrát nevypadal vůbec pokojně!
A nejenže nevypadal pokojně, ale vedle sebe měl i kulomet Maxim, nádherně vycíděný a evidentně s láskou udržovaný v naprosté čistotě, což se o všech kulometech Maxim rozhodně říct nedá.
„Co blázníte, sousede? Víte, kolik je hodin?!“ obořil jsem se na něj, ale vzápětí jsem svého příliš prudkého tónu litoval.
Ukázalo se totiž, že soused Pokojný je velmi rozrušený a navíc má k tomu velmi pádný důvod.
„Už u vás byli?“ zeptal se a ruce se mu přitom třásly jako premiérovi Fialovi jako vždy, když oznamuje další, bůhví už kolikátou dodávku útočných zbraní na Ukrajinu, naposledy bumerangů z Náprstkova muzea.
„Kdo? Koho myslíte, pane Pokojný?“ zeptal jsem se už o poznání přívětivěji.
„Fialoví odvodní komisaři, přece!“ odpověděl vzrušeně pan Pokojný.
„Jací odvodní komisaři?“ podíval jsem se na něj, jako kdyby to nebyl ve skutečnosti soused Pokojný, ale čečenský vůdce Kadyrov.
„Ti, co chodí kvůli mobilizaci! Já už na ně marně čekám dva měsíce! Mám strach, že na mě docela zapomněli! Pořídil jsem si kvůli nim tačanku, aby mne nemohli odvést na východní frontu. Já proti Rusku bojovat nebudu! Ať si mně zkusí odvést, budu na ně pálit tady z kulometu, klidně se prostřílím do Ruska jak Mašíni, a cestou podpálím všechny stohy! “ ukázal soused Pokojný na svůj kulomet Maxim.
„Ach tak, vy myslíte mobilizaci!“ usmál jsem se a zavrtěl hlavou. „ne u mě ještě nebyli.“
„To je divné, moc divné! Mobilizace měla být přece už v březnu! Prezident Pavel přece výslovně slíbil, že nás zavleče do války s Ruskem!
Víte, určitě, že u vás nebyli odvodní komisaři?
Třeba jste nebyl právě doma?“ nabylo vzrušení souseda Pokojného už zcela chorobného rázu.
„Určitě u mě nebyli. Ostatně, ten Pavlův slib, že nás zatáhne do války, byla jen dezinformace. To je přece známá věc, že Pavel je po Fialovi druhý největší dezinformátor na naší politické scéně.
To jste nevěděl?“ podivil jsem se.
Ale soused Pokojný to nejspíše opravdu nevěděl, protože zcela překvapený zvolal: „Dezinformace přece neexistují!“
„Ano, oficiálně dezinformace neexistují. Ale to neznamená, že Fiala a Pavel nejsou dezinformátoři. Pavel prostě sprostě lhal, když tvrdil, že nás zatáhne do války. Strašil nás mobilizací, abychom ho volili. Bohužel to byl podvod na voličích.“
Soused Pokojný se chytil za hlavu: „Takže mobilizace nebude?“
„Vy jim snad věříte, když slibují, že nás zatáhnou do války s Ruskem, které chce jednat o míru?“ podivil jsem se.
„A já si pořídil fungl novou tačanku, aby mě neodvedli na východní frontu! Víte, co to dá práce, sehnat seno pro čtyři koně, když je ta inflace? A to nepočítám munici tady pro ten krám!
Víte kolik ten toho sežere?
Vždyť ten krám má kadenci 600 ran za minutu!“
Ve tváři souseda Pokojného se zračila naprostá beznaděj.
Vzal jsem ho jemně za ruku a začal ho chlácholit: „Nevěšte hlavu, sousede. Ještě si ze svého kulometu zastřílíte!“
„Opravdu?“ podíval se na mě s nadějí ve svých očích soused Pokojný.
„Jasně, sousede! Chystá se totiž okupace naší země. Kolaborantská vláda poslala zvací dopis do Washingtonu. Američané sem k nám vtrhnou jak do Íránu. Ale my okupanty naší vlasti přivítáme, jak se sluší a patří, olovem a ochuzeným uranem. Každého člověka jako vy, sousede, nepodvoleného, bude k obraně vlasti a svobody třeba, a taky každé zbraně, se kterou v ruce se okupantům postavíme na odpor, i když za normálních okolností zbraně do ruk civilistům nepatří.
Krmte své koně a udržujte svoji tačanku v plné pohotovosti! Okupace může začít každým okamžikem! Nesmíme povolit ve své bdělosti, protože právě na to okupanti čekají. Mohl bych vám dělat nabíječe. A jeden můj kolega v práci umí řídit koňské spřežení a je to náš člověk, taky se nenechal naočkovat proti covidu.
Američanům budou ty jejich zbraně naprd, až na ně zaútočíme tačankou hezky z boku.
Za sebe říkám, už aby tady byly, protože na každé válce je čekání na její začátek, na to, až vypukne.
Tak co, sousede, berete mě pod své velení?“
„Beru. Poženeme je jako psy, až nám tady začnou znásilňovat naše ženy. Ti se budou divit, až se zvedne proti nim zvedne ozbrojený odpor, vodkou je vítat rozhodně nebudeme!
Sami se zmobilizujeme, nebudeme čekat, až prezident podá v dobytém Kremlu potupnou kapitulaci do rukou amerického prezidenta!“ vykřikl nadšeně soused Pokojný.
„No, a teď půjdeme spát. Musíme se na tu válku za svobodu pořádně vyspat. Dneska nás ještě neobsadí, psali to na facebooku.
Co říkáte, sousede?“
„Ano, půjdeme spát. O tom jim jde, Pavlovi, Fialovi, všem těm dezinformátorům, abychom nespali a pak se nemohli bránit okupantům,“ souhlasil už uklidněný soused Pokojný, načež se obrátil a i s Maximem se vrátil do svého bytu.
Ale ještě než tak učinil, tak jsem před ním poklekl.
Ne před černochy, ale před takovými lidmi je třeba pokleknout. Díky ním je jisté, že si na nás žádní okupanti nepřijdou, že i nadále budeme suverénní a hrdí!
Děkuji vám ještě jednou, sousede Pokojný, protože vaše tačanka je opravdu superzbraň, americká soldateska si k nám přijde pro jistou smrt a dobře jí tak!
