Ach ti ruští oligarchové! Napřed vyvraždí vlastní rodiny a pak sprovodí ze světa sami sebe. Zdá se, že běsové echtovního ruského nihilismu vstali opět z mrtvých!
Nevím, jak čeští, ale ruští oligarchové teď na tom nejsou zrovna nejlíp. Myslím psychicky, to bude asi tím letošním jarem, které je, přiznejme si to, takové nijaké.
Když s nimi mluvím, připadají mi zádumčiví. Něco jim říkám, ale oni mě vůbec neposlouchají, jako by přemýšleli o něčem úplně jiném.
„Michaile Maratoviči, co je vám? Už dvě hodiny na vás mluvím, ale zdá se, že mne vůbec neposloucháte. Mám-li být upřímnýzdá se mi, že jste myšlenkami docela jinde. Co je vám?“ zeptal jsem se tuhle jednoho ruského oligarchy, s kterým jsem takto rozmlouval.
Michail Maratovič na mne pohlédne, chvíli mlčí, pak mávne rukou a řekne jen: „Ech!“
Nikdy jsem neslyšel smutnější ech!
Je jasné, že Michaila Maratoviče něcotrápí a proto řeknu: „Heleďte, Michaile Maratoviči, se mnou můžete mluvit docela otevřeně, já a moskevský patriarcha jsem nejdiskrétnější lidé široko daleko. I docela malé ukrajinské dítě, sper je ďas, tu fašistickou žoužel, by poznalo, že nejste ve své kůži. Pravím vám, svěřte se mi, uleví se vám!“
Michail Maratovič zase mlčí, ale pak se přece ze sebe dostane: „Ztratil jsem smysl života, tak je to, vážený pane!“
„Proboha!“ zachvěji se zimničně, protože výraz drahého Michaila Maratoviče je opravdu příšerný.
„Ptáte se, jak se mi to mohlo stát?“ zeptá se Michail Maratovič a docela sám, aniž bych ho musel jakkoliv pobízet bičem, pokračuje, „já byl vždy člověk plný chuti do života. A najednou je to pryč, vůbec nerozumím tomu, proč jsem na světě.
Nebylo to ovšem tak vždy, to až teď, když mi zabavili jachtu, najednou nevím, co je smysl života.
Víte, měl jsem jachtu. Žádný luxus, kdepak, nic takového si nepředstavujte. Byl to spíš škuner, než jachta, já totiž příliš nekradl.
Já kradl jen tak, aby se neřeklo, aby si nikdo neklepal na čelo a neříkal : ,Ten chlap se snad zbláznil! Miliardář a nekrade! To dokáže jen totální Babiš!‘
Nekradl jsem, nebo jen málo, takže moje jachta byla docela prostá, byl na ni třeba jen jeden společný záchod pro všechny.
Ale kdybyste věděl, co pro mne ta jachta znamenala!
Když jsem vyplul na širé moře, duše mi zrovna jásala. Ach bože, to byly časy. Vítr mi čechral vlasy a moře se vlnilo. Ale pak mi jachtu zabavili a bylo po všem.
Prosím, nemyslete si, že odsuzuji válku, pardon, chci říct samozřejmě speciální vojenskou operaci, ale bez své jachty jsem jako ryba na suchu!
Jak můžu žít bez jachty, řekněte sám!
Ať mi klidně všechno vezmou do poslední kopějky, ale jachtu, ať mi nechají!
Už skoro dva měsíce jsem nebyl na moři. Jsem z toho celý špatný. Nejraději bych zavraždil manželku a dcery, a pak i sebe.
Věřte tomu!
Až tak daleko jsem to dopracoval!
Ruský oligarcha snad může žít nějaký čas bez Ruska, může zimu přečkat v Dubaji, nebo léto v Londýně, ale ruský oligarcha nemůže žít bez jachty. Vezměte ruskému oligarchovi jeho jachtu a jako byste mu vzali jeho širokou ruskou duši, vyvraždí celou svoji rodinu a pak zavraždí i sebe!“
To, co mi říkal Michail Maratovič, nebylo zrovna dvakrát veselé. Ale naděje, jak se říká, umírá poslední.
Řeknu proto Michailu Maratoviči: „Víte, co vy potřebujete, Michaile Maratoviči?
Vy potřebujete nějaký silný pozitivní zážitek.
Co se takto přihlásit jako dobrovolník na Ukrajinu?
Ruská armáda shání lidi na likvidaci fašistů, to by vás mohlo naplňovat, to je přece svaté poslání, likvidovat ukrajinské fašisty. Jestli chcete, zařídím vám, aby vás vzali do nějaké gardové jednotky, která bude nasazena do těch nejprudších bojů.
Anebo posádka křižníku Moskva potřebuje doplnit, a vy přece máte rád moře. Místo jachty budete na křižníku Moskva, i to vám můžu zařídit, jestli chcete.
Uznejte sám, pořád lepší sloužit na křižníku Moskva, než vyvraždit napřed rodinu a pak sebe, to přece není žádná perspektiva.
Tak co, Michaile Maratoviči, dáte se na vojnu?“
„Ano, dám se na vojnu, máte pravdu, takto se už opravdu nedá žít,“ slíbil mi Michail Maratovič.
No a na druhý den mi jeden známý povídá: „To je hrůza, co? Ten Michail Maratovič! Napřed vyházel z okna ženu a děti, a pak skočil sám! A to byl, prosím oligarcha, rozumíte tomu?“
Samozřejmě, že tomu nerozumím.
Ale jestli mohu apelovat na ty, kteří zabavili ruským oligarchům jachty, tak ně apeluji: „Vrať jachty, komu patří, oligarchům, jinak za jejich životy neručím!“
Bojím se, že po Michailu Maratoviči přijdou na řadu další, protože v Rusku bez jachty nemá skutečně smysl žít....
