Výborně, Varle. Tohle je úplně jiný level. Holt kdo umí, ten umí. Zasloužená trefná karma. Jo, souhlasím, tohle už se dá naprogramovat s přehledem
Ne, že bych neměl Fjodora Michajloviče Dostojevského rád, ale vyhýbám se mu, jak jen to jde.
Důvod toho je docela prostý. Vůbec nejde o to, že bych se bál, že je Dostojevskij agentem tajné policie (i když i to je docela možné), ale jde o to, že mi Dostojevskij až chorobně důvěřuje a se vším se mi zcela bezelstně svěřuje.
A jistěsi dokážete představit, jakou žumpou musí být duše takovéhoto ruského spisovatele, navíc ještě ke všemu petrašovce, co za prasárny se v této duši asi tak nepřetržitě líhnou jako vejce po dešti.
Ale dnes ráno mne Dostojevskij doslova přepadl, i když jsem právě kvůli tomu šel kanálem, abych ho nepotkal. Ale Dostojevskij, který zřejmě vytušil můj úmysl, si na mě v jedné stoce hezky počkal, a sotva jsem se vynořil zpoza rohu, okamžitě se na mě vrhnul a začal se mi, jak má ve zvyku, se vším svěřovat.
„Mám nový román! Jmenuje se Ruštinářky! Jeho hlavní hrdinka se jmenuje Markétka a je to náramně zvrhlá žena, v podstatě se jedná o moje alter ego!“ mával mi Dostojevskij před nosem svým rukopisem, zatímco se kolem nás stokou valily ty nejodpornější splašky.
Samozřejmě mě to náramně dopálilo!
Co jsem komu udělal, že se mi Dostojevskij pořád se vším svěřuje, i s těmi nejintimnějšími detaily ze svého prasáckého nitra?
Snažím se s ním vycházet po dobrém, je to přeci jen, málo platné, po Puškinovi druhý největší ruský literát, ale tentokrát jsem se už neudržel.
Chytil jsem Dostojevského za klopy jeho svrchníku a začal s ním třást: „Ruštinářky říkáte? Hlavní hrdinka se jmenuje Markétka? Jděte s tím už někam, vážený Fjodore Michailoviči, a napište konečně něco původního!“
„Něco původního?“ zeptal se zaraženě Dostojevskij, když jsem s ním přestal třást.
„Jo, něco původního! Copak jste chatbot?“ řekl jsem nasupeně.
„No jo, ale jak by se to mělo jmenovat, to něco původního, co mám napsat?“ krčil rameny Dostojevskij.
„Co já vím? Třeba Óm many padme húm, nebo Běsi, jste přece spisovatel,“ rozhodil jsem rukama.
„Hm, máte pravdu, tak nějak by se to mohlo jmenovat,“ přikývl Dostojevskij a hodil rukopis Ruštinářek do těch odporných splašků a to byla moje záchrana.
Využil jsem toho, že Dostojevskij sleduje svůj rukopis odnášený kamsi tou odpornou břečkou, doběhl k nejbližší kanálové mříži, rychle ji vysadil a vyšvihl se ven z kanálu na ulici, docela boční a tichou.
Hluboce jsem se nadechl, protože čerstvý vzduch je zkrátka čerstvý vzduch. A jelikož byl Dostojevskij stále ještě zalezlý kdesi v podzemí, strčil jsem si ruky do kapes a s neskrývanou úlevou se vydal na trh, kde jsem si chtěl koupit čaj, takový ten náš čaj, co se z něho člověku zatočí hlava, ani neví jak.
