Pozitivní změny a naděje v dorůstající generaci

Lidé se nezávazně a v uvolněné atmosféře začínají bavit o Vietnamcích, především v jeho přítomnosti. Probírají jejich obchody, lokality a kdo co jim nabízí. Časy kdy se jen šeptalo, aby se náhodou lidé nedostali do problémů, jsou doufám dávno pryč. Čím hlasitěji, tím podle mého názoru, lépe.

Cítím, že se pomalu stáváme přirozenou součástí této společnosti. Ačkoliv ještě nejsou vidět výsledky naší generace (už brzy dospělé), tak se do nás vkládá velké očekávání. Tyto výzvy, za sebe osobně, přijímám jako velkou příležitost naplnit svůj život něčím smysluplným.

Překvapilo mě jak staří lidé ochotně komunikují, i když se často traduje že jsou "mentalitou včerejška". Nejvíc mě těší, jak mě někdo na ulici zastaví a zeptá se na směr nebo kolik je hodin. Tito lidé "riskují" trapnou situaci nedorozumění a proto mají moji hlubokou úctu. To jsou  ty malé okamžiky, kdy mě druzí pozitivně posouvají vpřed.

Dochází i k dalším změnám. Nezaznamenávám žádnou povýšenost z české strany, o které starší Vietnamci v soukromí často mluvili. Sem tam někdo na mě zakřičí něco "nevhodného", ale do národnosti to však není. Tím se ve mě neprobouzí tolik emocí.

Výchova k slepému patriotismu, vlastenectví a hrdosti ke své původní vlasti jsem naštěstí neprošel. Rodiče mě vedou spíše po kulturních a duchovních hodnotách, které jsou v naší rodině mnohonásobně silnější.

Celý život prodávat, podobně jako moje rodiče je velmi záslužné, ale musím také vytvořit nějaké trvalejší hodnoty. Být a žít mi skutečně už nestačí, tím se odlišuju od svých rodičů a jejich čisté asijské mentality.

Chtěl bych aspoň změnit postavení vietnamských žen (v mojí rodině). Do jiných nemám právo mluvit ani něco vnucovat. Odpustit od přísného dodržování úloh, kdy je otec hlava rodiny a ten rozhoduje o všem. Chtěl bych přenést spoluzodpovědnost na všechny členy rodiny, nikoliv jen na muže jak to dnes bývá.

Chtěl bych aby někteří Vietnamci přestali vnímat česko-vietnamské manželství jako něco druhořadého a dočasného. Z české strany skutečně žádná změna nepřijde, jelikož nás paradoxně chrání a zároveň izoluje náš vlastní jazyk. Změnit se prostě musíme my sami. Je toho však ještě hodně co bych chtěl změnit, ale to je v hodně vzdálené budoucnosti.

Nechci být zbytečně optimistický, všichni se pohybujeme v jiné atmosféře. Ale za sebe mohu s uklidněním říct, že se mi tady žije dobře.