-říkávala mi maminka, když jsem jí pomáhala jako malá s vařením nebo úklidem. V Turecku je hospodyňka každá žena. A jaká! Doma se to jen leskne, vaření a stolování je téměř obřadem…
Pro mou generaci českých bezdětných holek, které sotva dokončily studia a nezaložily si ještě svou domácnost, je typické, že s uklízením nebo vařením se zrovna nepářeme. Dosud jsme si na kolejích nebo privátním ubytování vařily samy, občas skočily do menzy…na cestách a stážích v zahraničí byly našimi společníky instanty a hotovky, případně fastfoody. Jojo, žaludek studenta hýčkaný nebyl a vaření probíhalo v duchu hesla: Rychle, levně a ve velkém množství, ať to mám na tři dny! Když vás v té době napadlo uvařit něco složitějšího, nebo dokonce něco upéct, bylo to většinou proto, že jste si našla partnera a chtěla jej potěšit. To jsem pak poprvé volávala mamce a ptala se na recepty.
Díky pobytům v USA a Velké Británii jsem se naučila vařit s novými ingrediencemi, vyzkoušela jsem nové kombinace chutí a vůní. Ne proto, že bych měla o restaurační zařízení zájem, jednoduše jsem vždy potřebovala peníze a tak jsem pracovala v pekárnách, rychlém občerstvení, pizzeriích i krásných snobských restauracích. Jídlo pro zaměstnance zdarma či se slevou a ještě jsem si brávala zbytky domů! Proto jsem si myslela, že mám slušný základ do života a u plotny bych problémy mít neměla. Až na ty omáčky samozřejmě. No, to jsem ale netušila, že se odstěhuji do Turecka – do země s rozmanitou středomořskou kuchyní, kde se používá jiné koření, jiné postupy, olivový olej teče proudem a každá večeře připomíná hostinu s plným stolem pokrmů.
Turecká rodina, do které jsem přijela žít, samozřejmě chápala, že některá jimi nabízená jídla mi prostě nechutnají. Kozí jogurty, zkvašené papriky v jakési mléčné syrovátce, kyselé zámotky z vinných listů….zkrátka tyhle chutě nejsou pro mě. Přítel okamžitě pochopil, že ode mne musí očekávat jiný jídelníček, než na který byl zvyklý z domu. Naštěstí není vybíravý. Začnete-li tedy dělat hospodyňku v Turecku, chce to si nedříve obhlédnout obchody, tržiště a srovnat si ceny. Naučit se smlouvat a nenechat se natáhnout jen proto, že jste cizinka. Pak je třeba vědět, že základem turecké kuchyně jsou rajčata, lilky, papriky a mleté maso, a proto tyhle ingredience doma nikdy nesmí chybět. Ke každému (každému!) jídlu se přikusuje bílý chléb a u večeře nesmí chybět bílý jogurt. Bílý jogurt, vynález Řeků a Turků, se prodává zásadě po kýblech a každá rodina spotřebuje několik litrů týdně. Základní bylinky – máta a kopr se přikusují čerstvé. Při samotné přípravě vás zarazí i jiné postupy – například cibule se nikdy nekrájí na prkýnku, nýbrž v ruce, kdy se překládáním nože nařezává shora dolů a sama se tak drolí na připravený talíř. Slupka salátových okurků se okrajuje jen zčásti, škrabkou se sloupne pár proužků, zbytek se nechává asi na okrasu. Jinak připravenou okurku jsem na území Turecka ještě neviděla.
A pak je třeba se naučit pár pravidel: 1) Vejce v obchodech se někdy prodávají zkažená. 2) Sýr, přesto, že je ve vakuovém obalu, se po otevření musí pečlivě umýt. 3) Banány moc na odbyt nejdou. Ani hnědé rozměklé banány v oblaku mušek se v obchodech nedočkají slevy a nikdo si je tedy nikdy nekoupí. 4) Borek – tedy listové těsto plněné slaným sýrem, umí přece každá žena na světě! 5)Otvírák na víno se v tureckých domácnostech vyskytuje zřídka, neboť alkohol se doma téměř nepije. 6) Polévka se přijídá k dalšímu jídlu jako příloha. A na závěr – chléb se nikdy nevyhazuje. Zbytky se musí sušit na strouhanku nebo se smíchají s mlékem a nabídnou toulavým kočkám, které žijí u každého kontejneru. Vyhodíte-li kus tortily nebo bulku z hamburgeru na ulici do odpadkového koše, u prodejce nebo vašich tureckých kamarádů to může vyvolat pohoršení i záchvat hysterie.
