Dožijí se mé děti Evropské unie?

Bylo mi přesně osmnáct let v den, kdy jsem v naší malé obci přistoupila k urnám, abych hlasovala pro či proti vstupu České republiky do EU. Dodnes si pamatuji, jak jsem váhavě držela propisku těsně nad papírem se slovy ANO a NE.

Nakonec jsem, tak jako většina mých vrstevníků, zaškrtla „ano“ a cítila jsem v tu chvíli, že my mladí máme jakousi povinnost nehlasovat proti. Co nám ten velký a politiky vychvalovaný krok přinese, jsem netušila, ale kdo tehdy věděl, co bude dál? Hlasovala jsem pro už jen z toho důvodu, že malá a nesoběstačná zemička, jakou je ta naše, potřebuje být součástí toho všeho dění, v rámci integrace nemůže zůstat izolovaně vně Unie. Věřila jsem, že evropské dotace přinesou lidem blahobyt a že je to tak správně. Dnes, osm let poté, si možná má generace říká, k čemu to celé bylo. Máme se dnes lépe? Přinesly bruselské peníze zlepšení na trhu práce, v oblasti vzdělávání, v sociálním systému? Jak by se nám asi žilo, kdybychom do EU nevstoupili?

A tak se zamýšlím nad tím, co přijde. Otec mi vždycky říkal: „Do deseti let bude po slavné Evropské unii jako po řepě“. (Použil přirovnání typické pro zemědělce, kterým celý život byl a kterému vstup do EU nepřinesl nic dobrého). A že měl tehdy asi pravdu, se pomalu vykresluje právě v době finanční krize a bankrotu Řecka. Začíná to odvracením se od závazků jako je přijetí společné měny. Země, které ještě nestihly euro přijmout, si teď mnou ruce a ohánějí se referendy – kromě nás hlavně Maďaři. Potápějící se eurozónu navíc podkopávají i její stávající členové. První vlaštovkou můžeme nazvat hlasování o vystoupení z Unie ve Velké Británii. A tak nám ta evropská pospolitost a celá ta krásná idea odplouvá kamsi do pozadí na úkor vlastních zájmů jednotlivých zemí. 

Budoucí třicátníci, jako jsem já a mí vrstevníci, kteří právě nyní zakládají rodiny, hledí do budoucna s nejistotou. S rostoucím počtem občanů žijících na hranicích chudoby a počtem zadlužených domácností a exekučních případů se bojíme, uživíme-li nejen své děti, ale i sami sebe. Nezaměstnanost neklesá, platy rostou příliš pomalu, ceny potravin a energií naopak rostou rychle. Možná, že až naši potomci otevřou ve škole v hodinách dějepisu učebnice, bude se tam psát o Evropské unii, která nevydržela ani deset let a nepřinesla mnoho užitku. Krásný pokus o sjednocení nesjednotitelného. Můj syn či dcera se mě zeptají, jaké to bylo, žít v té době. A já jim budu muset nějak odpovědět. Že země vstupovaly do tohoto spolku bez zodpovědnosti, nezvládly své vlastní hospodaření a vnitřní politiku a stáhly tak celou Evropu do hluboké krize. A že na to zkrátka evropské vlády a státníci nestačili.