Podle všech možných statistik a výhledů u nás rychle ubývá zemědělců. Skoro jakoby se potraviny rodily na pultech supermarketů…
Kolik lidí se vlastně v naší zemi zabývá zemědělstvím a dokáže se postarat o půdu? A jak rychle jich ubývá? V statistikách zjistíme neveselou realitu. Zatímco v roce 2000 u nás hospodařilo samostatně na polích 50 000 lidí. Předloni jich bylo už jen 30 000. Masivní většina těch, co zůstali má věkovou kategorii na 45 let. S tím je spojeno i ubývání zemědělské půdy a změny skladby plodin. Za posledních 15 let zde osmkrát vzrostla plocha osetá řepkou – je to atraktivní dotovaná plodina, která se povinně míchá do benzinu. Novinkou se stávají „energetické“ rychle rostoucí plodiny, obzvlášť dřeviny a jiné plodiny – biopaliva. Charakteristickým rysem našeho zemědělství tak je koncentrování půdy, úbytek tradičních plodin a konec českého venkova.
Měli jsme (tedy, papírově stále máme) chalupu a nějaké ty pozemky ve vesnici v jedné jihočeské obci. Před deseti lety zde bylo jedenáct soukromých zemědělců. Dnes jsou už jen dva, ostatní své pozemky (spolu s dalšími šesti majiteli pozemků včetně nás) pronajali zemědělské velkovýrobě. Jeden ze zemědělců osázel své pole řepkou (a dostává evropské i české dotace za to, že ji pěstuje), druhý pro změnu nepěstuje nic a dvakrát do roka poseče trávník (a dostává evropské dotace za to, že nic nepěstuje). Nedivme se, protože výdaje spojené s zemědělstvím jsou tak velké, že i s dotacemi je málokdo ochoten za ty peníze trvale pracovat.
Zemědělství ve velkém má přitom pro charakter venkova i krajinu vyloženě negativní charakter. Jakékoliv polní cesty, boží muka, smírčí kříže, to vše mizí v nenávratnu a poslední zbytky tohoto rurálního prostředí, tj. pěšinky a cestičky, udržují snad už jen v některých lesech houbaři. O neblahém vlivu průmyslového zemědělství na živočichy i vegetaci toho ekologičtí aktivisté napsali a stále píši, dost a dost. Neměli bychom ale myslet také na člověka?
Od loňského roku vidíme, jak šířící se nestabilita na finančním sektoru postupně strhla do víru další části ekonomiky, víceméně náhodné firmy. Postižená společnost musí ukončit svou činnost, protože nemá peníze na provoz svých podniků a banky ji v nestabilní době nepůjčí. Co když něco takového nastane i v zemědělství? Co když za měsíc zkrachuje Agrofert (zemědělský podnik na kterém jsou různou formou závislé 4/5 našeho zemědělství)? Pád mamutího zemědělského podniku ale může vyvolat stejnou tragédii jako pád banky a rozhodně větší, než krach několika zemědělců. Zásoby potravin jsou u nás i ve světě omezené a na rozdíl od většiny jiných komodit jejich spotřebu nelze omezit – znamenalo by to hladomor. Velkopodnikatel nemá takový vztah k půdě a mnohem více se orientuje na zisk. Když se mu přestane vyplácet pšenice, nechá půdu ladem nebo na ní zaseje oblíbenou grassicu napus „trifidus“ (brukev řepka olejka), agresivní plodinu lidem nepříjemnou (zkuste si někdy v létě ujít třeba jen kousek podél pole řepky, natož skrz…). Drobný zemědělec se samozřejmě také chová ekonomicky, musí, jinak by nepřežil, ale zároveň má vztah k půdě a spokojí se i s nižším ziskem (navíc málokdy nechá půdu ladem). Ke „konzervativnímu“ jednání jej nutí i vlastnictví drahých strojů. A pokud by někdy začal hrozit nedostatek potravin, jeho reakce bude rychlá a přirozená.
Tento proces kolektivizace 21. století je nejen světový, ale i plíživý, neboť v celostátních statistikách se hned tak nepozná, a přitom to má regionálně velký dopad: do vesnice přijede zástupce agropodniku, nabídne pronájem, sousedi napodobí jiné sousedy… Výsledek: český venkov ztrácí svůj charakter. Staré zemědělské i nezemědělské objekty mizí z krajiny přímo před očima: boží muka, stodoly, smírčí kříže, sochy světců… snaha obdělávat co nejintenzivněji co největší plochu je jejich „dějinným“ nepřítelem. Starý statek se změnil v ruinu, jeho hospodářská stavení se změnila na skladiště a skládku. Svou velkou roli v tomto procesu hraje (často hodně neuvážená) politická a dotační podpora energetických plodin. A ve hře o ně je mnoho peněz.
V případě náhlé potravinové krize by se dnes ještě dala potravinářská produkce udržet, kdyby to bylo nutné. Za pár let ale bude generační obměna v zemědělství dokonána a jakýkoliv návrat k agrárnímu charakteru venkova bude iluzí.
