Pro Evropskou unii, která se v současné době potýká s ekonomickou recesí a problémy společné měny, začíná nabývat na významu další téma, a to, jakou roli bude (chtít) hrát v rámci celosvětové bezpečnosti. V současné době, kdy dochází k významné dynamice v bezpečnostní oblasti na globální úrovni, bude pro Evropu důležité, jaké místo si vybere.
Oproti minulé dekádě, kdy tempo světové bezpečnosti určovaly Spojené státy, poslední vývoj signalizuje nástup nových nebo "staronových hráčů" - Ruska a Číny.
Putinův první prezidentský projev předznamenal, že Rusko bude chtít hrát větší roli ve světové bezpečnosti a vrátit se do pozice, jakou mělo v dobách Studené války, pomoci by k tomu měla rozsáhlá modernizace ozbrojených sil. Putin již oznámil, že během následující dekády dostane Ruská armáda 400 pozemních a ponorkových mezikontinentálních balistických raket, více než 100 bojových letounů okolo 2 000 nových tanků. Námořnictvu přibude 8 raketových a 20 útočných ponorek, více než 50 hladinových lodí. Rusko zároveň zahájilo budování vlastního protiraketového deštníku, jehož základní prvky by měly být dobudovány v letech 2017 a 2018.
Dalším klíčovým hráčem se stává Čína. I když stratégové předpokládají, že Čína má v úmyslu získat potenciál, jemuž se říká A2/AD – (anti-access/area denial) neboli strategie zamezení přístupu a nevpuštění do prostoru, Čína intenzivně buduje své válečné námořnictvo včetně letadlových lodí, kapacity potřebné pro vedení kybernetické války a raketové síly schopné ničit satelity. Na základě zprávy institutu SIPRI byly v roce 2010 výdaje na obranu čtyřikrát vyšší, než v roce 2000. Čína nabývá na významu i jako mocenský hráč ve vztahu ke KLDR. Nedávný jaderný summit je toho důkazem. Spojené státy se tak pragmaticky snaží využít ČLR a její potenciál v nátlaku na KLDR a její jaderný program.
Dalším světovým hráčem jsou již tradičně Spojené státy, které se však snaží (re)definovat svoji novou úlohu. Války v Afghánistánu a v Iráku byly velkou zátěží nejenom pro americkou armádu, ale i pro celý americký rozpočet. USA se sice snažily svoji přítomnost v těchto konfliktech sdílet se svými aliančními partnery, ale hlavní díl odpovědnosti zůstal na nich. Z tohoto důvodu se stále volá po větším zapojení evropských členů NATO do řešení krizí, které jsou mimo jejich území. Otázkou je, zda toho bude Evropa, resp. EU schopna. Někteří vojenští stratégové přirovnávají EU ke Švýcarsku. EU by chtěla žít v prosperitě, blahobytu a v bezpečí, ale nechce se mimo své teritorium angažovat, přestože, jak alespoň deklaruje, disponuje nezanedbatelnou vojenskou silou. Evropští členové NATO mají o 1 milion více vojáků než USA, ale pouze malou část jsou schopni nasadit mimo své území, zatímco nasaditelnost americké armády je 80%. Evropské státy stále trpí dědictvím Studené války, kdy ozbrojené síly byly koncipovány, jako „val“ proti případné invazi SSSR a nepočítalo se s jejich nasazením mimo evropské území. Řada evropských států nemá ještě plně profesionální armádu a nebo ji profesionalizovala teprve před krátkou dobou. Evropským zemím chybí dostatečné přepravní kapacity, letadlové lodě, raketové systémy, strategický průzkum apod. Vojenská podstata je založena především na pozemních silách s malou technologickou vybaveností. Případný vojenský konflikt vedený těmito kapacitami by byl velmi dlouhý a přinesl by hodně obětí na životech. Angažování se v takovém konfliktu by pak i negativně rezonovalo v rámci veřejného mínění. Složitost vedení mise s vyšší angažovaností EU ukázala i nedávná kampaň v Libyi.
Klíčovým problémem, který budou muset evropští členové Aliance řešit je především vyrovnávání propastného rozdílu v technologické vybavenosti a nasaditelnosti ozbrojených sil, která je mezi nimi a USA, a to v době rozpočtových škrtů! Jednou z cest by měl být koncept tzv. Smart Defence (chytré obrany). Tento projekt je založen na rozvoji klíčových schopností Aliance, jakými jsou raketová obrana, zpravodajství, průzkum, udržení nasaditelnosti a výcvik. Těmto oblastem by se měly státy intenzivně věnovat a snažit se nacházet řešení v rámci mnohonárodní spolupráce. Celková koncepce se opírá o tři pilíře – prioritizace, specializace a kooperace. Prioritizace znamená „sladění“ národních cílů s cíly Aliance. Specializace se opírá o rozvoj těch kapacit, kterými státy mohou efektivně přispívat ostatním aliančním partnerům. Kooperace je pak regionální a nebo globální sdílení schopností. Smart defence ale není pouze vnitřní záležitostí NATO, řeší také otázky kooperace mezi NATO a EU, respektive European Defence Agency. Snahou je vyhnout se duplicitám a vytvořit systém efektivního doplňování vojenských kapacit a zlepšit tak úroveň evropských OS.
I když Aliance již některé kroky podnikla, nadcházející summit NATO v Chicagu by měl ukázat do jaké míry je tento projekt reálný a životaschopný. Bude záležet, jak seriózně se k němu jednotlivé evropské státy postaví, proto také všichni s napětím sledují kroky nového francouzského prezidenta. Bez ohledu na to, nezvratným faktem zůstává, že budoucí role Evropy v rámci světové bezpečnosti je dalším tématem, které vyzkouší soudržnost "starého kontinentu".
