Mnichov 1938 a stále stejná otázka, ale proč?

Jedním z významných výročí, které si připomínáme v letošním roce je Mnichov 1938. Měli jsme se bránit vojenskou silou?

To je otázka, kterou si nepřetržitě klademe. Na události, jež proběhly v září inkriminovaného roku je nutné se dívat v širším kontextu a rozhodně je nezužovat pouze na samotný vojenský akt. Pokud na ně budeme nahlížet prizmatem dnešní doby, je nutné říci, že položená otázka, zda jsme se měli bránit vojenskou silou je irelevantní. Dnes hovoříme o hybridních hrozbách, válkách a konfliktech. Ovšem tento fenomén není úplně nový a právě září 1938 je toho klasickým příkladem. Válku nemůžeme zužovat pouze na ozbrojený konflikt s nasazením armády, ale válka v sobě nese kroky na politickém, ekonomickém a ideologickém poli.

Německo toho tehdy velmi efektivně využilo. Podařilo se mu získat území, obrazně řečeno, bez jediného výstřelu. Scénář byl velmi jednoduchý, podpora národnostních nepokojů v pohraniční, přenesení problému na mezinárodní fórum, kde Československo bylo obviněno, že potlačuje práva národnostních menšin a požadavek na začlenění těchto menšin i s jejich "historickým" územím k Německu. Adolfu Hitlerovi se zároveň podařilo o správnosti svého požadavku přesvědčit evropské mocnosti, které ho podpořily.Československo se tak ocitlo v mezinárodní izolaci, žádný spojenec nebyl v té době ochoten pomoci, neboť by se v podstatě stal i "spoluviníkem" vzniklé situace, za které nesl náš stát plnou odpovědnost. Vzhledem k tomu, že bezpečnostní koncepce počítala s pomocí dalšího státu, neboť  mnohdy přeceňovaný systém pevností měl za úkol "pouze" zadržet protivníka, aby byl získán čas pro příchod spojenecké pomoci, byla efektivní obrana téměř nemožná.Spíše, než si stále dokola pokládat otázku, zda-li jsme se měli bránit nebo ne, je třeba si vzít z této situace ponaučení, že moderní válečný konflikt se ne vždy musí odehrát na bitevním poli za nasazení ozbrojených sil. Obrana státu tak není doménou pouze armády, ale má širší rozměr. Z tohoto důvodu je nutné uplatňovat komplexní přístup při řešení bezpečnosti země. Měli bychom se proto více soustředit zejména na kybernetickou, energetickou, ale i ekonomickou bezpečnost. Opatření v této oblasti koordinovat s aktivitou na mezinárodním poli.  Dnes jsme svědky celé řady dezinformačních kampaní, hackerských útoků, ale i snah ovládnout klíčová ekonomická odvětví skupinami nebo státy, které získají vliv na ekonomikou dané země, čímž jí v podstatě ovládnou a v případě konfliktu ji mohou zcela paralyzovat. I v dnešní době nás může potkat podobný osud jako na sklonku třicátých let, kdy byla naše země zcela paralyzována a ocitla se, možná i vlastní vinou, v mezinárodní izolaci a nezbylo, než ustoupit jak vnějšímu, tak i vnitřnímu tlaku. Bezpečnostní a zahraničně politické aspekty nelze nikterak podceňovat především z dlouhodobého časového horizontu. Není možné podlehnout iluzi relativního klidu a bezpečí, poněvadž pokud nějaká krizová situace vznikne, bývá obvykle pozdě na to ji vyřešit. Stejně pozdě bylo i v září 1938. Nakumulované a několik let neřešené problémy nebylo možné překonat během několika dní.