Kráva v mlékárně

O tom jak je možné si svépomocí jednoduše a levně vyléčit komplex méněcennosti, případně bezcennosti...

Titul tohoto článku jsem si bez dovolení vypůjčil z jedné písničky od Ivana Mládka, protože mi bůhvíproč přišel celkem přiléhavý - i když článek samotný není o mlékárně, ale o lahůdkářství.

Kráčím si tak včera pokojně Kauflandem a vrším do košíku zbytečnosti, které vůbec nepotřebuju, dojdu až k úseku lahůdek a spořádaně si tam stoupnu do fronty, protože nakrájená tlačenka za sklem se na mě tváří velmi vyzývavě a cedulka s nápisem 8.90 lascivnost jejího pohledu znásobuje jako růžové pradélko. Přede mnou stály dvě ukrajinky, se třemi dětmi. Hezké, upravené, usměvavé a tiché ukrajinky, odhadem třicetileté. Přišla prodavačka a už na první pohled bylo vidět, že nemá zrovna dobrý den. Možná jí chcípla kočka, nebo našla na kuchyňském stole dopis, kterým jí manžel oznámil, že od ní definitivně odchází - nebo se jí třeba jenom připálilo mlíko, ale podle nasupeného výrazu ve tváři to vypadalo spíš na kombinaci všech tří uvedených příčin dohromady. Pozdravem se neobtěžovala a jenom houkla - "NO" ? Jedna z ukrajinek ukázala na vyrovnanou pyramidu z párků a zvedla tři prsty. Předpokládám že takové mezinárodní gesto by pochopil snad i jednobuněčný choroboplodný zárodek ze souhvězdí Psa. Prodavačka ho samozřejmě pochopila také, ale v očích se jí nebezpečně zablýsklo a pravila "Co ? Cože chcete ?". Ukrajinka se usmála ještě více, tři prsty zvedla o kousek výš a povídá "Tri". Nasupený protějšek na to "Já vám nerozumím. No co CHCETE ?". Další pokus o mimoverbální vysvětlení - opět marný. "Nerozumím. Vídeňské párky ?". Ukrajinka radostně zakývala hlavou "Ano, Tri". "Vídeňské PÁRKY" ? "Ano, tri. Prosim". Prodavačce to nestačilo. Rozhodla se svoji náhle získanou převahu takříkajíc vydojit do mrtě. Zabodla prst skoro do pyramidy a teď už ne otázkou, ale větou oznamovací křikla - "VÍDEŇSKÉ PÁRKY ! Jesli něco chcete, musíte si ŘÍCT co !!!". Ukrajinka už se neusmívala, kapitulovala a s provinilým výrazem špitla "Vidénske Parkí. Tri. Prosim". Vládkyně pultu se zatvářila blahosklonně (tedy ona si to myslela, ve skutečnosti se její výraz zase až tak moc nezměnil), vzala tři párky, zvážila, zabalila a mrskla je ukrajince rovnou do košíku, jako mokrý hadr. Ukrajinky pozdravily a tiše se svými vozíky odjely. Na řadu jsem tím pádem přišel já a přistihl jsem se, že jsem najednou o půl metru menší - v obavě, jak bude naloženo se mnou. Protože jsem ale kupodivu asi vypadal dostatečně tuzemsky, tak mě obdařila pokusem o úsměv, v němž byla nepřehlédnutelná stopa velkého sebeuspokojení a povídá mi "To je, co ? Vyžírat by nás tady chtěli, ale naučit se mluvit, to ne. Však vony dobře rozumí !"...

Otevřel jsem papulu dokořán, pět vteřin na ni nevěřícně civěl jako na hlavu medůzy a pak jsem se beze slova otočil a šel pryč, k velké lítosti kypře se tetelící tlačenky, která už se viděla, jak ji chvilku před půlnocí  v ztichlé kuchyni posypávám nakrájenou cibulí, zalévám octem a pak brutálně zmermomocňuji stříbrnou vidličkou.

Jsem patologický demokrat a snažím se vždy respektovat názor druhého. Nemyslím si o jedné půlce národa že jsou to debilové a nesnažím se nikoho obracet na víru. Chápu, že každý věří něčemu jinému a každý vyznává jiné hodnoty. Vím, že uprchlické téma - i když v něm zrovna nefiguruje islám - je velmi citlivé a rozporuplné. Vím že současná uprchlická krize je velký problém už teď a ještě větší bude do budoucna. Solidarita a charita se brzo začne vytrácet a na povrch se začnou drát negativní stránky. Pomoc bližnímu nás bude stát hodně úsilí, nervů i financí. Je mi jasné, že možná i několik desítek procent uprchlíků pouze využilo situaci a elegantně a zdarma se takto dostalo na vytoužený západ.  Podle toho, co vidím, mi taky nějak úplně nesedí oficiální proklamace o tom, že přicházejí jenom ženy s dětmi a myslím si, že malá, ale docela významná část uprchlíků by se dala označit spíše slovem "dezertér". To všechno dobře chápu. Nemohu se tedy na nikoho zlobit, že už třeba dopředu všechny tyto problémy vnímá. Nemohu nikomu vymlouvat jeho názor a nemohu nikomu bránit, aby ho také svobodně vyjadřoval. Ale každý by přece měl jasně odlišovat svoje soukromí a svoji práci. Takhle se chovat v práci je nejen buranské, hovadské a debilní, ale hlavně je to totálně neprofesionální.

Podobné prodavačky - vládkyně nad lidskými osudy a žaludky - si strašně dobře pamatuju z dob vrcholící totality. Tragikomické postavičky běloskvoucích matrón s tragikomickým a obvykle krásně zpackaným životem, jejichž největším životním úspěchem (mimo získání výučního listu v oboru prodavač) byl nákup barevné televize, nebo fotka synova maturitního tabla. Však to možná znáte i z dnešní doby - třeba z nejrůznějších úřadů a komisí. Obvykle čím nicotnější člověk, případně čím nicotnější funkce, tím větší komplexy a tím větší touha po společenském postavení a uznání.

Nevím, jestli se té supermarketové hokynářce ulevilo a jestli se jí z práce šlo s náramným pocitem, že dokázala něco velkého. Ale vím, že těm dvěma ukrajinkám muselo být když ne smutno, tak rozhodně hodně trapně - hlavně před svými dětmi, které i když nerozuměly, tak určitě zatraceně dobře pochopily, jak moc přátelská atmosféra na ně ze strany vrchní managerky cateringového pultu právě čiší.

No, prostě jsou chvíle, kdy si fakt nejsem jistý, jestli chci být i já považován za součást komunity těch tak často vzývaných okamurálních "SLUŠNÝCH našinců s úctou ke křesťanským tradicím, kteří jsou tady doma"...