Kamoši v koši

Jen takové úplně nevinné a krátké povídání o tom, že ani sebevětší jarní úklid by se neměl moc přehánět.

Když jsem byl kdysi dávno ještě malý - asi tak před čtyřiceti lety a osmdesáti kilogramy - měl jsem jako každé správné dítě svého mišánka. Ten můj byl nejlepší ze všech. Byl moc hezký, veliký a hlavně mi rozuměl. Spal vedle mě a já si ho držel kolem krku. Narozdíl od zbytku mých tehdejších spolubydlících nechodil do práce a na schůze, ani se nevracel z hospody, naštvaný na celý svět, s potřebou vybít si někde a na někom zlost. Byl úplně potichu a hlídal, aby se mi pod peřinu nemohli dostat bubáci. Jeho plyš mi chladila čelo, když jsem měl angínu s horečkou a ochotně vpíjela decilitry slaných slziček všech mých velikánských dětských křivd a bolístek. Vždycky byl na svém místě a trpělivě čekal, až půjdu spát a stejně trpělivě naslouchal všemu mému žalování na nespravedlnost světa. Byl to zkrátka můj největší a nejvěrnější kamarád.

Jenomže hoši vole, znáte to - život je život. Člověk ani neví jak a najednou mu kdosi ve spánku plyšové medvědí ouško nenápadně vymění za sluchátko walkmana, časem pak za horkou dívčí dlaň, milý mišánek se postupně přestěhuje nejprve na pěřiňák, pak na poličku, poté pod postel a nakonec do krabice od banánů na půdu...

Asi tak před rokem jsem se v návalu jakéhosi u mě nezvyklého budovatelského nadšení pustil do jarního generálního úklidu a onu krabici na té půdě našel. Překvapeně jsem z ní vytáhl jakousi beztvarou opelichanou příšerku s jedním okem osleplým a nožičkou přišitou neumělými stehy. Cože - tohleto že je TAMTEN můj mišánek ? Ne, to je hloupost. Ten můj byl přece krásný, ba co dím - byl nejhezčí na světě. A taky mnohem větší. Vždyť co se pamatuju, tak byl přece velký skoro jako já ! Ne, to určitě nemůže být on... Stál jsem tam, držel ho v ruce, chvíli nad ním kroutil hlavou a pak udělal rukou bezděčný pohyb směrem k velkému kýblu s odpadem. Hned jsem se ale zarazil a strašlivě se zastyděl. Všiml jsem si totiž, že na mě tím svým zdravým očíčkem upřeně kouká a najednou jakobych úplně slyšel, jak si v duchu říká : "Proboha ! Tohle že je ten můj malej chlapeček, co jsem mu kdysi patřil ? Ten hezkej, roztomilej a upřímnej pětiletej Tomášek v modrém pyžámku s mašinkama ? Tohle otylé plešatějící egoistické těleso ve špinavých montérkách, co si mě prohlíží tak nějak podezřele krvelačně ? Ne ne, to přece nemůže být on !"

A v tu chvíli jakoby cvaklo v hodinách, já se vrátil o čtyřicet let zpátky a znovu pocítil ten dávný pocit souznění s tímhle věrným kamarádem. Vzpomněl jsem si na všechna ta společná usínání a probouzení a uvědomil si svoje neskutečné sobectví. Vždyť bych byl svého nejlepšího přítele s klidným srdcem hodil do kontejneru - zatímco on by měl na to samé stokrát větší právo a přesto by to jistě neudělal, ani kdyby mohl... Sakra ! Dospělý chlap by takové věci asi vůbec neměl říkat - ale já si sedl na trám, chytl toho malého ušmudlánka do náruče, v očích se mi bůhvíproč najednou začalo dělat podivně slano a zašeptal jsem mu do natrženého ouška : "Promiň bráško. Jsem strašnej debil, já vím. Nějak se to kolem nás všechno moc rychle rozjelo..."

No zkrátka - abych to neprotahoval, teď už sedí zase pěkně způsobně v ložnici na peřiňáku a momentálně na mě kouká, jak v posteli tohle všechno píšu. Myslím si totiž, že opravdoví kamarádi by se jen tak mýrnyx-týrnyx do odpadu házet neměli.

A to nejen plyšoví, ale ani ti člověčí...