Můj obvyklý pracovní den na stáži vypadá tak, že vstanu, připravím si věci do práce, po procházce, která mi trvá asi hodinu, dojdu do úřadu, kde si uvařím kafe, jelikož bez kafe se přeci nedá jen tak něco dělat, a … kdo by to byl čekal, zkontroluji facebook. Asi tak hodinu mi trvá, než odpovím na všechny zprávy a věci, které je potřeba vyřídit, a vytáhnu si z fb všechny možné zajímavé články. No a po zbytek dopoledne a část odpoledne se věnuji těmto článkům – to je obvykle velice zajímavé. Za dobu, co tu jsem, jsem zjistila spoustu novinek. Včera bylo zajímavé Mongolsko a dnes mě kromě Sýrie zaujal především článek o tom, jak se vytváří, přetváří a vůbec mění naše vzpomínky tak, že se občas stane, že si naprosto živě pamatujeme něco, co se vůbec nestalo. No takže závěr > není tu pro mě na úřadě moc práce. Občas sepisuji zápisy a zprávy. A část odpoledne se věnuji zahraniční politice Kazachstánu.
Navzdory tomu, že mé běžné pracovní dny nejsou extra pracovní, úterý a středa minulý týden byly jiné. Probíhalo třetí kolo vyjednávání ohledně smlouvy o Partnerství a spolupráci mezi KZ a EU. Za KZ vyjednávalo asi dvacet představitelů místní vysoké politiky, dalších 40 Kazachů se účastnilo jako pozorovatelé. Za EU se vyjednávání v ostrém kontrastu účastnil pouze sedmičlenný tým a na straně pozorovatelů jsme první den dopoledne byli jenom Češi a Poláci a už odpoledne pouze my – respektive tedy pouze já (no alespoň někde si napravujeme naší příšernou reputaci).
Dopoledne se probrala pouze část preambule a poté jsme vyrazili na oběd na úřad. Já, pan velvyslanec a polský skoro-diplomat Michal – já s Michalem jsme dostali pulov (to je to z místních jídel podobné rizotu) a dva panáky vitamínů a vraceli jsme se zpátky na ministerstvo zahraničních věcí. Michal se zdržel jen chvíli a já zůstávala do konce. Nicméně v průběhu jsem zjistila, že můj žaludek se s pulovem úplně nesžil. A tak myslím, že se můžu prohlásit za první Češku, která pozvracela kazašské ministerstvo zahraničních věcí. Kdo jiný může něco takového říct? Chtěla jsem být v něčem výjimečná a tak tady to mám J Zbytek vyjednávání jsem se cítila značně malátně, ale nechtěla jsem si nic nechat ujít. A na celé slavné recepci jsem soustředila své síly na to, abych přítomným diplomatům při představování neomdlela do náručí.
Druhý den jsem se vzbudila již při plné síle a mohla jsem tak strávit další den pozorováním, jak se celé vyjednávání vyvíjí. Přibližně na třetinu celé smlouvy se vůbec nedostalo. Mnoho věcí, které byly již dohodnuty, se znovu otevřelo, ale určitých pokroků se dosáhlo.
Ve čtvrtek jsem se věnovala sepisování zápisu z celé akce a odpoledne, stejně jako celý pátek, jsem zasvětila zjišťování novinek. V pátek večer mě nenapadlo nic lepšího než vyrazit na druhý břeh pořídit fotky. Všechno je krásné, nové, umělé, ale jako z jiného světa. Nejvíce asi Khan Satyr – obchodní středisko. Uvnitř je neuvěřitelné množství obchodů, kde, i když mají 70 procentní slevy, jsem se cítila velice chudá. Už jsem si pomalu zvykla, že cenová hladina tady je výše než u nás a že je potřeba hodně rozvažovat, co si kde člověk koupí. No ale tohle přeci jen bylo stále dost šokující.
Co se týče platů, tak Kazaši obecně dostávají méně než my. Dinara pracuje na plný úvazek za 400 euro měsíčně a to má jedno z lepších pracovních míst. Navzdory tomu Kazaši a hlavně Kazašky chodí krásně oblečení a upravení, dívky vždycky v lodičkách na podpatku. Kazašky jsou opravdu krásné. No ale finanční řešení živobytí v Kazachstánu mi zůstává naprostou záhadou – předpokládám, že nejedí.
Po zděšení z Khan Satyru jsem pokračovala v procházce až do bodu, kdy jsem byla dost unavená na to, aby dvouhodinová cesta domů pro mě byla tak akorát. Po dlouhém přemýšlení a konzultacích s mapou jsem došla k závěru, že musím přes most, který měl být někde poblíž. Problém přišel, když se přede mnou objevily mosty dva. Oba velké s šesti-proudou rychlostní silnicí. Vzhledem k rychlému rozrůstání města, žádná mapa zde není aktuální příliš dlouho. Tak mi nezbylo než jeden z nich tipnout a doufat, že se nebudu muset vracet. Když jsem se úspěšně prokličkovala přes zuřivě projíždějící auta a úspěšně jej přešla, octnula jsem se v naprosto nové a neznámé části Astany. Ani tentokrát mi mapa nepomohla. Věděla jsem, kde je ambasáda, kde jsou další významné památky, jediné, co jsem nevěděla, bylo, kde je můj hotel. Hodinu a půl dlouhé bloumání mě tam naštěstí dovedlo.
Víkend se dál vyvíjel spíše jako odpočívací a relaxační, zašla jsem navštívit pouze jedno muzeum a dalších procházek jsem se raději zřekla. Muzeum nicméně bylo zajímavé. První část se věnovala prezidentu Nazarbayevovi, jeho medailím a darům, které dostal. Chápu, proč si pro ně zřídil muzeum – obávám se, že skleněného koně nikdo doma nemůže chtít mít (kromě Joeyho) a upřímně řečeno všechno to jsou akorát děsné lapače prachu. Nejvtipnější byl dar od francouzského prezidenta z konce září 1993 – glóbus – kde nejen, že jižní polovina zeměkoule nebyla prakticky vidět, ale dalo se tam najít SSSR a Československo. Ostatní patra se ale už pak věnovala kazašské historii, tradičním krojům, předmětům, šperkům, nástrojům a obecně i dalšímu vývoji země. Odcházela jsem pobavena a obohacena.
(Článek byl původně publikován na: http://zapisky-z-kazachstanu.blogspot.be/2012/08/tyden-ii-pred-dvemi-dny-presel-jiz.html)
