Letní povídka pro Víkend MF DNES ............................................................................... o světě, který plní všechna přání.
Míja se přicourala domů. I když jí tam očekávali a ona měla zpoždění, nedokázala se donutit k tomu, aby se pohybovala rychleji, než bylo nezbytně nutné. Horko z ní vysávalo veškerou energii. Léto bylo v plném proudu, jako ostatně již posledních pět let.
Doma její první kroky vedly do kuchyně a do ledničky pro studenou limonádu. Hltavě si lokla. Studená tekutina jí rozbolela zuby a stáhla hrdlo. Míje to nevadilo. Studená bolest, byla sice pořád bolest, ale za trochu chladu byla ochotná přetrpět ledacos.
Pozdravila se s rodiči a s babičkou, která se k nim musela nedávno přestěhovat. Nepolevující vysoké teploty a soustavné modlitby o trochu chladu a vláhy jí pomalu začaly vyčerpávat a Míjin otec se o ni pomalu začínal bát. Sice s ní v poslední době neměl ideální vztahy, ale rodinná povinnost byla přednější. Rozhodl proto o jejím přestěhování do volného pokoje u nich doma, aby nemusela být sama. Neustávající horko měnilo vzájemné vztahy, lidé se začali mezi sebou více hádat, protože se všichni bez přestání cítili nepohodlně, ale hluboko uvnitř se o sebe navzájem také začali také mnohem více starat, více si všímali, jak se kdo cítí a snažili se více si pomáhat. Jejich láska k sobě navzájem se stala praktičtější.
Míja se všemi usedla ke společné večeři. Celá rodina na ni čekala, ale nikdo neměl sílu jí její zpoždění vytknout. Horko způsobovalo všem stejné potíže s dochvilností a především všem bralo vůli se o cokoli snažit. Svět se zmenšil na pot, zmrzlinu a zoufalé hledání stínu a větru.
Míja zavzpomínala na zimu, kterou před šesti lety strávila v Holandsku. Nikdy jí nebyla větší zima. Vlhko způsobilo, že jí ledové jehly zalézaly pod nehty i pod kabát. Dostaly se všude, nebylo proti nim vhodného oblečení. Se známými se vídala jen uvnitř vytápěných kaváren, kde svorně prvních pár minut nepromluvili ani slovo a jen se snažili se trochu zahřát.
Všichni si v té době přáli jen, aby jaro, a hlavně léto, již brzy přišlo. Vyprávěli si navzájem o nejoblíbenějších příchutích zmrzlin, kam jezdí na vodu a kde jsou nejlepší koupaliště. Zima se stala jejich největším nepřítelem a s celým zbytkem svého okolního světa si přáli, aby v jejich zemi mohlo být pořád jenom léto a aby již nikdy nemuseli zažít zimu.
Míja se hořce usmála, když si uvědomila, že se jí její přání splnilo. Vždy, když si něco opravdu přála, když do svého přání vložila své srdce a duši, pak se jí splnilo. A znovu si s šokem si uvědomila, že jejím hlavním problémem bylo, že svá přání nepromýšlela a nedotahovala do konce. Dělala přesně to, na co jí její rodiče od malička upozorňovali.
Vzpomněla si, jak jí jako malé její maminka vyprávěla staré legendy. Zatáhla rolety, v pokoji se sešeřilo a maminka se posadila na okraj postele. Stíny jí změnily obličej a najednou místo usměvavé maminky tady byla tajuplná paní. Míjin nejoblíbenější příběh byl o světě před mnoha milióny let, kdy se lidem ještě neplnila jejich přání.
„Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, byl tento svět velmi odlišný. Byl krásný. Žilo zde mnoho roztodivných zvířat a krásně barevných květin. Ale lidé, kteří tenkrát žili, byli věčně nespokojení. Stále chtěli něco, co neměli. Neustále si stěžovali. Před milionem let se totiž lidem přání neplnila jako nám. Lidé museli intenzivně pracovat na tom, co chtěli, a i tak se většinou museli smířit s tím, že to nedostali; a tak aby mohli být ve svém životě šťastní, museli najít zalíbení v tom, co měli. Což se jim většinou nedařilo a tak stále jenom brblali.
Reptání lidí nabíralo postupem času na obrátkách. Až v jednu chvíli byli naprosto nesnesitelní. Bůh jich již měl plné zuby, a aby od nich měl pokoj, rozhodl se, že je vyslyší. Od toho dne se jim začala plnit všechna přání. A svět se pomalu začal měnit k tomu, jak jej známe dnes my. Na věci, které se dotýkaly pouze jednoho života, stačilo jen jedno přání. Čím více životů dané přání mělo ovlivnit, tím více lidí a jejich přání bylo potřeba, aby se to opravdu stalo.“
A v tu chvíli, vždy Míjina maminka přestala s vyprávěním, a aby své dcerce mohla názorně ukázat nebezpečí, která přání skrývají, něco si společně přály. Míjino nejoblíbenější bylo, když se mamince na dlaních objevil krásný hrad z písku. Jenomže jak se jej Míja dotkla a jak si s ním hrála, písek se začal drobit a když pak Míja šla spát, zrníčka písku jí kousala po celém těle a ona se nikdy pořádně nevyspala. A stejně jí to příští den nezabránilo v tom, aby si příští den nepřála něco, co dopadlo velice podobně.
Její vzpomínky jí sklouzly zpět k ukrutné zimě v Holandsku, kde si všichni přáli, aby na světě bylo nikdy nekončící léto. Jenomže přát si léto bylo podobné, jako přát si hrad z písku, zapomněli, že když své přání nedomyslí, tak je pak bude štípat po celém těle a nenechá je spát. Zapomněli k přání léta přidat mnoho podrobností, které se najednou ukázaly zcela zásadní. Měli si samozřejmě přát, aby teploty v létě byly alespoň trochu přiměřené, aby celé léto přišlo postupně a aby si všichni stihli na podobnou změnu zvyknout. Měli ke svému přání připojit mnoho organizačních drobností, aby celá situace dávala smysl.
Míja si uvědomila, že její celý život byl plný splněných přání, které jí vždy vrhla úplně jiným směrem, než si původně představovala, a to navzdory tomu, že jí rodiče varovali, aby si nic nikdy nepřála, anebo pokud musí, aby si na svá přání dávala dobrý pozor. Ale ani když Míja vyrostla, tak se nikdy nepoučila a do dalších přání se vrhala bez důkladnějšího rozmyšlení se.
Vzpomínka na přání, která se zvrtla úplně jiným směrem, než zamýšlela, jí vrátila zpět do Holandska. Přijela tam v rozporuplné životní situaci a více než cokoli jiného si přála, aby tam dokázala najít spřízněnou duši. Samozřejmě, kdyby své přání dotáhla do konce, tato spřízněná duše by se podobala jejímu blízkému kamarádovi, proběhl by více či méně kýčovitý románek a pak by již spřízněnou duši nemusela nikdy hledat. Její polovičaté přání ale volalo ‚pouze‘ po spřízněné duši a tak se jí stalo, že jí našla ve své postarší profesorce Elen.
Elen byla dáma jak z minulých časů. Mohlo jí být kolem osmdesáti let a měla v sobě vznešenost a eleganci královen. Míja ze všeho nejraději trávila čas právě s ní a domluvenému setkání s ní byla ochotna obětovat skoro cokoli. Společnost jen mála lidí se vyrovnala Elen, která znala snad všechny příběhy světa a která ke každému tématu dokázala objevit nějakou historku.
Byla to právě Elen, se kterou při druhé skleničce vína se debata jednoho dne sesmekla k přáním. Začala svým obvyklým usměvavým nádechem a pár vteřinami ticha, které Míju ze začátku tolik znervózňovaly.
„ … přání si nelze odepřát. Jednou vyslané a splněné přání se stává součástí reality a již jej nelze vrátit. Lidé mají k přáním různý postoj. Většina z nich ti řekne, že si nikdy nemáš nic přát, protože se to vždy obrátí k špatnému a nikdy nedostaneš přesně to, co chceš.
Druhá skupina lidí pak vidí přání jako příležitost i se všemi jejich nebezpečími a mají tak pevnější charakter. Jakmile se totiž jednou stane, ukážou se všechny jeho nedostatky a potom je důležité pamatovat na to, co si člověk přál, znovu to umět v oné pošramocené realitě najít a právě z toho se radovat. Je jednoduché upřít pozornost na všechno, co se okolo onoho přání pokazilo a zlobit se na svět. Každý umí být naštvaný, že jeho přání není takové, jak chtěl. A uraženě si tak přestat cokoli přát. Lidé, kteří patří ke druhé skupině, se poznají tak, že navzdory nevyhnutelným potížím mají radost z toho, že žijí ve světě, který jim jejich přání plní a kteří všechny nedokonalosti, které svým přáním způsobili, umí vidět jako příležitost k tomu, aby svět byl lepší a zajímavější, než kdyby se nic nepokazilo.“
Míja potichu poděkovala za vzpomínku na Elen, za to že se spolu potkaly a že si tuto rozmluvu zapamatovala. Kapka potu, která jí začala sklouzávat z čela, jí připomněla, kde zrovna je. Dojedla svou večeři a se vší energií, kterou v sobě dokázala v tomto horku najít, se usmála na své rodiče a poděkovala za dobré jídlo. S hlavou plnou vířících vzpomínek se zvedla od stolu, došla si pro svojí modrozelenou deku, zmrzlinu se svou nejoblíbenější příchutí a šla se ven opalovat. Odhodlána poprvé za poslední čtyři roky využít neustávající léto k něčemu jinému než jako vděčnou záminku k nadávkám.
A v letním horku neuváženě vypustila přání, aby mohla patřit k té druhé skupině lidí a aby jednou mohla zestárnout do takové osobnosti, jakou byla Elen. A to vše ještě předtím, než jí myslí probleskl strach z toho, jaké organizační okolnosti zapomněla ke svému přání přidat tentokrát a co všechno splnění tohoto přání pro ni bude obnášet. Chytla si hlavu do dlaní a sama sobě se z hloubi duše ironicky zasmála. Další neuvážené přání
