Mám velice dobrou zprávu. Na pondělní poradě jsem dostala práci. Opravdovou práci, kde budu něco zjišťovat a vytvářet. Kde alespoň část výstupu bude k něčemu dobrá. Člověku to úplně rozzáří celý den, týden a snad alespoň tak dlouho, co na tom budu pracovat. Ráda pracuji. Baví mě, když se díky mému úsilí změní něco jiného, než že se v databázi neobjevují neexistující mailové adresy.
Vlastně nakonec vůbec netuším, co ze mě bude a kde nakonec skončím. Ale to se ve dvaceti děje asi spoustě lidí. A naštěstí patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni, že ze všech možných přítomností žiji v té nejlepší, v té, že které si můžu odnést nejvíce. Trochu jsem zvědavá, kdy, kdo či co tento můj optimismus zlomí, ale prozatím si jej užívám. Snad mám před sebou ještě chvíli. A v rámci tohoto optimismu jsem přesvědčená, že ať už mě má budoucí kariéra povede kamkoli, když budu sama sebou a budu se snažit, budu šťastná. Naučila jsem se tu zatím především, že již nechci, aby důvodem pro můj další krok byl zářný životopis. (A prosím nesuďte mě příliš rychle a dovolte mi využít vší naivity, která k mému věku patří.)
V rámci nejlepší přítomnosti, která pro mě může existovat, se musím zmínit o svých posledních dvou výletech. První jsem podnikla ve středu 8. května, kdy jsem sama vyrazila do Yper. Toto městečko bylo během první světové války prakticky smeteno z povrchu zemského – obě strany tohoto konfliktu daly do ničení všechny své síly a byly v tomto ohledu velice úspěšné. Další důvod, proč většina lidí slyšela o Yprách, je, že zde byly poprvé použity bojové plyny (jeden z nich má od té doby název yperit). V muzeu jsem byla poměrně překvapivě informována, že se jedná spíše o zpropagovaný fakt. Naprostá většina lidí zemřela zasažena střelnými zbraněmi a bojové plyny pro celkovou situaci nepředstavovaly zásadnější změnu (plyny byly zodpovědné především za zbytečné utrpení bojujících.) Ypry samotné představují vlastně jeden veliký pomník padlým této války. Ve městě se nachází několik válečných hřbitovů a dalších památníků.
Jeden takový hřbitov jsem se statečně vydala hledat s mapou v ruce. Orientační smysl mám dostatečný a tak pro mě nebyl větší problém objevit správnou cestu. Když jsem na místě, kde měl být onen hřbitov, uviděla budovu, která vzbuzovala dojem staré pevnosti, usoudila jsem, že hřbitov asi bude uvnitř, aby byl chráněn před vandaly. Našla jsem vchod a otevřela velice těžké dveře. Rozhlédla jsem se uvnitř a můj první pohled padl na rentgen, který zjišťuje, zda u sebe nemáte zbraň. Za sklem se na mě usmál voják. Situace ve mně vzbudila podezření, ale vše jsem dokázala odůvodnit dostatečně na to, aby mi to sedělo k cíli, který jsem hledala. Vysvětlila jsem tedy mladému vojákovi, že bych chtěla dovnitř. Trochu se zamyslel, podíval se, jestli jsem plně odhodlána si za tímto prohlášením stát a pak mi sdělil, že jsem vlezla do vězení. A pak už se jen bavil tím, že jsem zčervenala a má tvář prozrazovala všechny mé pocity a snahu zmizet.
Hledaný hřbitov se nacházel hned za vězením. Asi aby uvěznění mohli rozjímat nad tím, že ti mrtví položili život za to, co má být lepší budoucnost. A když už jsem tam tedy došla, musím říct, že pocit, že který tento hřbitov vzbuzuje je menší než pocity vyvolané fotkami, ale i tak rozhodně stojí za navštívení. Je klidný, čistý, organizovaný. Všechno ostatní než co pro mě představuje válka. Je plně přístupný a po pár minutách procházení jsem měla pocit, jako bych se ocitla v úplně jiném, naprosto neskutečném světě. Forma, kterou zvolili, vůbec neopovídá obsahu a tím vyvolává ještě mnohem hlubší zážitek, než jsem čekala.
Dále jsem navštívila místní muzeum, které je velice moderně a interaktivně pojaté, jako asi většína muzeí v Belgii. A uprostřed se nachází výstup na věž radnice. Samozřejmě jsem se rozhodla být statečná a vyjít až nahoru. A to bez psychické podpory, kterou obvykle dostávám od přátel. Netušila jsem ovšem, že nejen, že bylo vidět skrze schody dolů, ale celé schodiště mi přišlo průhledné a bylo vidět úplně všude. V půlce jsem se již skoro třásla a naštvaná sama na sebe jsem s bušícím srdcem došla až nahoru. Odměnou mi byl úžasný výhled na celé město a byla jsem na sebe opravdu pyšná. Cesta dolů naštěstí vedla po krytém schodišti, kde člověk před sebou viděl jenom tři schody a tak jsem již bez potíží seběhla dolů.
Dále z města musím doporučit úplně všechno ostatní. Krásnou procházku kolem řeky, další hřbitovy, radnici, katedrálu svatého Martina, anglikánský kostel s pamětními deskami vojákům z celého světa, bránu s názvem Menin, kde jsou vepsána jména padlých vojáků. A vlastně úplně celé město. Před tím, než samotná rekonstrukce započala, existovalo několik návrhů – například W. Churchill vůbec město nechtěl znovu stavět a trval na tom, aby ruiny zůstaly připomínkou válečných hrůz, další možnosti byly postavit město, tak jak bylo anebo jej udělat úplně moderní. Dříve než se odpovědné osoby stačily dohodnout, místní obyvatelé začali stavět město tak, jak bylo a moderní budovy pouze občas a velice vkusně doplňují zástavbu, která na první pohled vůbec nedává tušit, co se zde odehrálo.
Myslím, že bych o Yprách mohla psát poměrně dlouho. Město mě opravdu okouzlilo. Ale abych vás příliš nenudila, přesunu se k druhému výletu, který jsem podnikla s mojí nejmilejší spolupracovnicí následující sobotu. Byla to součást narozeninového překvapení pro ni. A také jsem se zcela sobecky těšila, že spolu strávíme odpoledne a probereme všechny nové i staré události našeho zdejšího pobytu. Vyrazily jsme do Liege, řízením osudu nakonec pouze my dvě. A neumím si představit, že bych se mohla mít lépe. Liege je poměrně překvapivé město. Vlaková zastávka patří mezi nejmodernější a nejzajímavější budovy. Trochu vypadá, že architekt na tuto zakázku zapomněl a poté po nějaké párty rychle načrtl třemi tahy ambiciózní projekt. A udělal dobře – pro lepší představu doporučuji si toto místo vygooglovat.
Město samotné byla skládanka budov jak z černobylu, staveniští, přistěhovaleckých a průmyslových čtvrtí, moderních budov, parků, roztomilých zahrádek a domů, kde lidé uvnitř žijí ve stanech. A mezi tím se procházely osoby nezařaditelné národnosti a nejasného stupně drogové závislosti. Místy trochu děsivé, místy pouze natolik odlišné, že mysl nestíhala všechny zážitky zařazovat. Asi tam pojedu znovu. Narozeninovým cílem naší výpravy se stal Primark, kde narozeninový úkol zněl utratit neočekávané stipendium. A nakonec se naprosto nečekaně ukázalo, že i bez stipendia a narozenin jsem nejvíce utratila já. A víte co? Mám z toho radost.
Tímto zakončím poslední novinky. Tentokrát se mi již plně podařilo dohnat realitu. Všechny resty jsou splněny a těšme se na další pokračování – zítra mi přijíždějí rodiče.
