Odjezdem mých rodičů se začal odpočítávat můj poslední týden v Astaně. A ač je to pro některé patrě neuvěřitelné, Astanu jsem si zamilovala a občas mě předpadá onen smutný pocit ‚poslednosti‘. Ale pár zážitků jsem přeci jen ještě sesbírala.
Při přemýšlení nad tím, jak vlastně chci poslední víkend strávit, jsem nakonec dospěla k závěru, že ze všeho nejraději chci zůstat v Astaně a užít si město. Poprvé za celou dobu v Kazachstánu se mi povedlo mít program jak na páteční, tak sobotní večer a tak jsem s nadšením čekala, až víkend začne.
V pátek večer jsmevyrazili do Gun’s’Roses, což je jeden z lepších podniků. U těch situace funguje tak, že je potřeba předem zaplatit za zarezervaci stolu – nejlevnější varianta pro tři lidi nás vyšla na 15 000 tenge (na české koruny děleno 7). Tato záloha se nevrací, je nutno ji tedy projíst anebo propít. Ještě nikdy jsem nešla do hospody s tím, že 2000 prostě musím utratit stůj co stůj a že je třeba pití a jídlo rozplánovat tak, abych tam nenechala peněz méně. Nakonec s tím utrácením nebyl při jejich cenách žádný problém. Ukázalo se to jako super večer – holky vybraly, že si dáme šampaňské, menší večeři a na žízeň pivo a pak jsme šly i tancovat. No a domů taxíkem a zbytek posledního týdne byl odsouzen k suchému chlebu a vodě (a pár pivům). Rozpočet se mi rozpadl, ale stálo to za to.
V sobotu přestalo pršet na dost dlouho až teprve k večeru, ale dost na to, abych se suchou nohou zvládla dostat do hospody, kde jsem zažila svůj první ‚hon‘ na anglicky mluvící lidi. Hned jak se celá hospoda dozvěděla, že mluvíme anglicky, upřela se k nám úporná pozornost. Posléze když se muž odnaproti dostatečně opil, přišel za námi a za použití čtyř anglických slov, která si pamatoval bůhví odkud, se snažil zjistit, kdo jsem, odkud jsem a jestli bych se nechtěla seznámit s jeho sestrou, která se anglicky sice učila , ale chybí jí praxe. No a, jestli bych se jí tedy neujala. Naštěstí tento člověk brzy dostal žízeň, a jelikož si myslel, že jeho stav ještě pár kapek alkoholu unese (já jeho přesvědčení tedy úplně nesdílela), vrátil se ke svému stolu.
Dovolte mi tedy udělat rychlou faktografickou odbočku. V Kazachstánu žije asi 200 různých národností, většina jsou Kazaši a asi třetina Rusové. Na vesnici se mluví převážně kazašsky a někteří neumí rusky, ve městech se mluví rusky a mnoho lidí neumí kazašsky. Pan prezident se snaží kromě silné podpory kazašštině do systému vpravit i angličtinu a chce z Kazachstánu udělat trilingvní zemi. Bohužel ale chybí dostatek kvalitních (a v podstatě jakýchkoli) pedagogů anebo lidí, kteří by měli nějakou rozumnou praxi. A tak jsem se od Aisulu dozvěděla, že snaha sehnat kohokoli, kdo mluví anglicky, není zase tolik ojedinělá.
A než se dostanu k začátku posledního pracovního týdne, ještě pár slov o počasí. Ze čtvrtka na pátek totiž začal podzim. Zvláštní pocit, když dokážete jeho začátek takhle přesně určit, skoro si myslím, že kdybych byla vzhůru, dala by se přesně říct i hodina. Z přehřátého města, kde ráno člověk vychází v letních šatečkách a už v 7:30 je mu teplo, se přes noc stalo místo, kde v noci už naprosto suverénně mrzne. Jednotlivé kytky mají jasně dáno, kolik nocí zvládnou promrznout, než zemřou, a tak každý po cestě do práce potkávám stále více těch, které to nezvládly. Stromy také začaly urychleně hnědnout. Nakonec díky této změně počasí vidím i výhody svého návratu – chybí mi zde dostatek teplého oblečení. Silonky, svetr a sako mi už po ránu zdaleka nestačí.
Mým hlavním plánem co se týče posledního týdne, bylo jít na velvyslanectví jenom v pondělí a úterý. Stejně mě tam není potřeba, tak proč si poslední den neužít ve městě? V pondělí to vypadalo velice nadějně, všichni s mým plánem souhlasili. Paní zástupkyně velvyslance mi akorát řekla, že potřebuje, abych si napsala hodnocení stáže, a já jsem jí na oplátku vysvětlila, že bych k tomu potřebovala nějaký vzor, který mi slíbila přinést co nejdříve. V pondělí se už neukázala. V úterý celý den také ne a tak jsem dvě hodiny před koncem pracovní doby za ní zašla. To, že na mě zapomněla, mě vlastně nepřekvapilo. Ale když začala prohledávat všechny možné papíry a vzor nenašla, začala jsem mít špatné tušení. Nakonec jsme se ale shodly, že já to nepotřebuju, ona to taky nepotřebuje, vzor nemá a jelikož to stejně nevyžaduje můj podpis, tak to v případě potřeby můžu poslat mailem. Měla jsem radost, jaké jsme našly krásné a konstruktivní řešení. Osm minut před koncem pracovní doby se vše radikálně změnilo a paní zástupkyně velvyslance přiběhla s tím, že to musím napsat, vzor mi nedá a mám na to osm minut. Sesmolila jsem tři odstavce, které ne zcela překvapivě byly úplně špatně. A tak jsme s panem obchodním radou (protože ona dáma si již odešla domů, navzdory tomu že to tak nutně potřebovala) věnovali další hodinu a půl přepisování papíru, který se snažil zakrýt mé dvouměsíční nicnedělání. Poté ještě překlad a v osm hodin večer jsem mohla za prudkého deště vesele vyrazit domů – a navíc se sladkým vědomím, že ve středu přeci jen do úřadu musím, aby ona ženština vše zkontrolovala a snad i podepsala, a jelikož měla na programu jakousi konferenci, musela jsem tam přijít ještě dřív než normálně.
Můj plán tedy na plné čáře selhal. Ve středu, úplně zmrzlá, jsem byla po 8 na úřadě. Vše bylo schváleno a já se procházkou vydala po městě pomalu na nákup a domů alespoň trochu se ještě prospat. Na závěr jsem vše zabalila a vydala se na poslední večeři s Aisulu.
Po večeři se zdálo, že bezpečnému návratu domů již nic nebrání. Nasedli jsme do auta a vyrazily směrem na letiště. Po cestě se Aisulu dostala k tomu, jak levné tam mají cigarety a po chvíli přemýšlení jsem neodolala a rozhodla se také s sebou pár krabiček přivézt do Prahy. Marlbora za 20 korun byly přeci jenom silné pokušení. Zastavily jsme tedy na benzínce, vybrala jsem si cigarety, zaplatila a dostala do ruky tašku s cigaretami, kam jsem dle svého zvyku vložila i svou peněženku.
V jednu jsme byly na letišti, zjistily, že letadlo má minimálně dvouhodinové zpoždění a tak jsme si ještě sedly a povídaly. Já jsem také zandala tašku s cigaretami do kufru. Kolem třetí jsem usoudila, že nemá smysl Aisulu dál zdržovat, rozloučily jsme se a já chtěla projít pasovou kontrolou.
A tady se znovu na scéně objevují ony oblíbené malé papírky, které jsou tak důležité. Tentokrát jsem měla dva, ale ani to mi nebylo moc platné, jelikož pan policajt hledal razítko od imigrační policie, které tam nebylo. A tak se po letišti začal hledat anglicky mluvící policajt, aby se mě zeptal, proč nemám na papírku razítko a proč nejsem zaregistrovaná u imigrační policie. Vysvětlila jsem mu (rusky!), že jsem zaregistrovaná na ministerstvu zahraničních věcí. Tento důvod nebyl dost dobrý a tak se mě pan policajt zeptal na to samé ještě několikrát. Asi v naději, že si vymyslím lepší odpověď. Trvala jsem na té původní a tak jsem byla požádána, abych zavolala Aisulu, že je potřeba, aby mi někdo překládal. Naštěstí ještě nebyla daleko a tak se kvůli mně vrátila a zopakovala jim to samé. Pořád to nebylo dost dobré a tak se hledal nějaký odborník na nezaregistrované lidi.
Když dorazil, byla jsem odvedena do malé vyšetřovací buňky. Po celém dalším dotazování z něj vylezlo, že budu muset sepsat protokol a zaplatit pokutu. S tím se nedalo moc nesouhlasit a tak protokol za mě napsala Aisulu, a bylo zavoláno několik cestujících, aby dělali svědky, a pak že tedy půjdeme k bankomatu, abych mohla vybrat peníze a vyplatit se. A teď přichází na řadu onen důležitý detail - peněženku jsem z tašky s cigaretami zapomněla vyndat a tak byla v kufru odeslaném do letadla.
Naštěstí i tentokrát mě zachránila Aisulu a tak jsem konečně kolem páté ráno procházela pasovou kontrolou směrem, který sliboval, že snad odletím domů.
Minsk tentokrát nepůsobil až tolik post-sovětsky, ale i tentokrát si pro čekající cestující připravili zábavný program. Jakožto transferoví cestující jsme čekali na jednom místě. A pak přišla první paní, a podle jistého klíče nás rozdělila na menší skupinky a odešla. Pak dorazila jiná paní, přeorganizovala skupinky podle jiného klíče a zase odešla. Jako škatulata škatulata. Ještě několikrát a nakonec jsem v rámci jedné skupinky byla odvedena ke kontrole příručních zavazadel. Po chvíli tam přišla další skupinka a znovu jsme se slily dohromady. Postupně se objevovaly další paní, které měly různé funkce - jako třeba dávat nám razítka - ale evidentně spolu nijak nespolupracovaly a zlobily se na sebe navzájem, že nejsme ve správných skupinkách, případně na správném místě. Tahle zábava trvala dvě hodinky. A pak už jen nudné čekání
V půl třetí jsem nakonec doletěla do Prahy. Částečně dost překvapená, že se to vůbec povedlo. Moje kazašské dobrodružství tak tedy bylo u konce. A i teď po více než půl roce se mi po něm stýská.
