Již nějakou dobu sedím před počítačem a bojuji, jak vlastně začít svůj nejnovější příspěvek, který je výrazně osobnější než mé předchozí vstupy o cestování či ostatních setkáních. Začněme tedy tím, že se přiznám, že jsem se znovu ve svém životě spletla. Po určité době jsem si arogantně myslela, že mám představu, k čemu mi je můj bruselský pobyt dobrý.
Myslím, že nejdůležitější lekcí je, že první emoce nejsou nejlepší rádcem a že ať si člověk myslí cokoli, dále než na špičku svého nosu si nevidí a mnohdy ani tam ne. Jsem v pokušení ještě pár větami oddálit, co se vlastně stalo. Ukázalo se, že jsem sice nechtěně, ale přesto ublížila tím, že jsem zde ventilovala své pocity a překvapení dříve, než se mé pocity zvládly usadit. Dříve než jsem si dokázala srovnat všechny stránky celé situace do jednoho obrázku, tak abych vše viděla v celé komplexnosti. Nemám teď daleko k tomu, abych sklouzla k tomu, že se začnu omlouvat mým věkem, ale nenechme se mýlit, člověk má takové věci dávno vědět. Musím uznat, že jsem ze sebe zklamaná, že jsem to nedokázala.
Tak a teď aby bylo jasno, o čem se bavíme, ve svých příspěvcích jsem ublížila lidem, kterým jsem nikdy ublížit nechtěla a pošpinila čest organizací, které jsem nikdy nechtěla pošpinit. První, co by tedy mělo být řečeno, je, že nic co jsem kdy napsala, nebylo míněno se zlým úmyslem, nechtěla jsem ublížit, někoho očernit ani pomluvit. Spíše ve snaze být vtipná a ukázat svou nepřipravenost jsem se ukvapila s úsudkem. A čím jsem se provinila hrubě, je nedostatek pochopení, empatie a přehledu o souvislostech.
Je mnoho lepších způsobů, jak se učit, než tím, že člověk opovrhne tím, co mu ostatní nabízí. Uznávám, arogance par excellence.
A teď tedy k tomu, abych napravila pověst, kterou jsem neopodstatněně pošramotila. Nejprve k mým nadřízeným. Nikdy jsem ani částí myšlenky nezapochybovala o jejich kompetentnosti, vzdělání a schopnostech. Neméně tak o jejich trpělivosti napravovat mé chyby, za což jim plně náleží všechen kredit a uznání. Nemůžu jim ani vytknout nedostatek snahy vybudovat přátelské prostředí. Mé hlavní nadřízené tedy patří hluboká omluva za vzájemné neporozumění a především za to, že jsem diplomaky a mezilidsky hrubě nezvládla fakt, že se naše povahy správně nepochopily.
A co se týče mé stáže a pracovního místa, které zde vykonávám. Pokládám za důležité zdůraznit, že nelituji toho, že jsem se sem dostala. Celkem pět měsíců zde strávených mi mnoho přineslo - od poznání evropského legislativního procesu, přes zjištění, kde rychle a efektivně hledat potřebné informace, až po seznámení se s administrativními činnostmi běhu kanceláře.
Takže na dotaz, zda místo můžu doporučit, musím dle svého svědomí odpovědět, že ano. S jistou výhradou. Není to místo pro každého. Abyste jej mohli dělat dobře a byli jste zde spokojeni, nemůžete být jen tak kdokoli. Důležité je, abyste byli administrativněji zaměřený člověk. Analyticky a precizně myslící, orientovaný na dělání jednotlivých úkolů, ve kterých se ke konci stáže můžete stát perfektní. Myslím, že já osobně jsem zaměřena přesně obráceným směrem a moje povaha mě vede na druhou stranu. A asi právě proto myslím, že můžu tuto stáž prohlásit za jednu z nejpřínosnějších zkušeností, co jsem zatím měla.
Přemýšlím, jestli lituji toho, že jsem své předchozí příspěvky zveřejnila. A musím říci, že ano. Mrzí mě, že jsem si neuvědomila, jaké dopady mé příspěvky mají na ostatní a že jsem tím znehodnotila práci a snahu těch, kteří do všeho šli s dobrými úmysly. A přesto ale doufám, že díky tomu budu příště vědět lépe a třeba se jednou stanu osobou, která bude umět dopady svých činností lépe promyslet.
No a teď mi již jen zbývá zakončit tento příspěvek naivní nadějí a s naivitou mě plně vlastní, že snad všechno špatné, co provedeme, povede někdy v budoucnu k tomu, aby postižení na tom posléze byli lépe, než na počátku a než by byli, kdyby se jim ono příkoří nestalo.
P. S.: Veřejně přiznávám, že jsem se svojí lekci naučila. Pýcha předchází pád a tak mi nezbývá než doufat, že omluva alespoň částečně dokáže zlepšit, co jsem pokazila.
