Třeboňská veverka vypráví I. - Stěhování do nového domova

Zdravím. Říkají mi Miky, To Miky. A někdy taky Tomiky. Jsem třeboňská veverka, speciální druh. Jsem totiž plyšák.

Tedy abych to uvedlo na pravou míru - podle cedulky, kterou mám přišitou na spodní části svého takřka symetricky kulatého těla, jsem původně ze Svitav. Tam jsem se narodilo. Moje Panička mě ale objevila v Třeboni, když tam byla letos na dovolené.

To bylo tak. Jako každý jiný den jsem i tenkrát sedělo ve výloze jednoho malého obchůdku s domácím textilem nedaleko náměstí a koukalo ven. Upřímně, výhled nebyl nic moc, sklo bylo maličko zaprášené a přímo proti mně provozoval jeden člobrda placené parkoviště. Ale co už, veverka si nevybírá, ostatně ani nemůže. No a jak jsem tam tak sedělo, najednou okolo prošla Panička.

Tehdy jsem samozřejmě ještě nevědělo, že zrovna tenhle člobrda mě zachrání z mého skleněného vězení a poskytne mi nový domov se spoustou kamarádů. Něco tušit jsem však začalo ve chvíli, kdy se Panička poté, co kolem mě prošla, zase urychleně vrátila a s rozzářenýma očima na mě začala ukazovat. Pak se mi na chvíli ztratila z dohledu - a jen o minutu či dvě později už mě vytahovali z výlohy, ukládali do modré igelitky a předávali do jejích rukou.

V tom ošklivém modré šustivém pytli jsem ale dlouho nevydrželo, díkybohu. Sotva jsme přišli k autu, vytáhla mě Panička na denní světlo a já ucítilo hřejivé sluneční paprsky přímo na své polyesterové srsti. Ó jé, to byla paráda! Panička mě posadila na zadní sedadlo a jeli jsme do jejího přechodného bydliště v Třeboni. Když jsme tam dorazili, dostalo se mi čestného místa přímo uprostřed postele a mohlo si svou zachránkyni konečně pořádně prohlédnout.

Musím říct, že mi přišlo trošku zvláštní, že si mě vybral člobrda jejího věku. Ne snad, že by byla stará, to ani náhodou! Ale aby si už dospělý jedinec kupoval plyšáka? To se mi moc nezdálo. A tak jsem začalo přemýšlet, nemá-li mě Panička náhodou pro někoho jiného, třeba pro nějaké ty věčně uslintané, ušpiněné a křičící malé člobrdy, kterým se říká děti. Nikde kolem jsem ale nikoho takového nevidělo, a tak jsem to raději pustilo z hlavy.

V Třeboni jsme zůstali ještě jednu nebo dvě noci, než jsme se vydali na naštěstí ne příliš dlouho cestu domů. Celou tu dobu jsem sedělo hezky vzadu na sedadle, ven jsem sice nevidělo, ale i tak to bylo celkem príma cestování.

Sotva jsme dorazili do mého nového domova, vrhli se na nás nějaké velké, chlupaté, čtyřnohé štěkající potvory. Panička mě uchránila jejich ošklivých zubů a odnesla mě po schodech do patra, kde mě usadila na gauč a seznámila s dalšími živými tvory její pro mnohé jiné člobrdy možná ne zcela standardní domácnosti. Byly to dvě kočky, i když jedné se trochu nelogicky přezdívá Veverka (ve skutečnosti je to Majka) a druhá se dokonce přímo jmenuje Myš. Navzájem jsme se očuchali, přivítali a rozhodli se, že se budeme tolerovat, protože si vlastně nijak nekonkurujeme.

Pak přišel domů další velký člobrda. Jak se ukázalo později, byl chlupatý jen o něco málo méně než já, i když nutno dodat, že na podobný počet chlupů má o dost větší tělo. Chtěl si se mnou pohazovat, ale Panička mu to nedovolila a odnesla mě do vedlejší místnosti, do mého nového domova.

Stála tam velká postel, na ní dvě deky, několik polštářů - a spousta kamarádů plyšáků! Panička nás všechny představila (tedy všechny ne, nevzpomněla si totiž na všechna jména) a řekla, že odteď tam budeme spolu. Jen já, ona, její muž (= ten velký chlupatý člobrda), moji noví kamarádi a občas prý možná přijde na návštěvu Myš. Ale žádné děti!

A tak to i je. Moje čestné místo je přes den vedle kocoura Garfielda a mývala Sapíka, v noci si mě ale Panička vždycky vezme k sobě a usne se mnou v náručí. Je to celkem fajn, i když někdy mám pocit, že se pokouší mít ze mě 2D veverku. A nedávno si ze mě ten velký chlupatý člobrda, co se s ním musíme všichni dělit o postel, dokonce udělal polštář! Nicméně jakmile to Panička zjistila, rychle zasáhla a uchránila mě smrti zalehnutím. Uff, to jsem si vážně oddychlo.

Zkrátka a dobře, ve svém novém domově jsem spokojené. Příště vám povím, proč o sobě mluvím ve středním rodě a jak vlastně vypadám. A taky vás seznámím se zbytkem naší plyšové bandy. Ale to až příště.

Váš To Miky