Liga mistrů "popražsku"

K výkopu odvetných utkání pražských Sparty na hřišti Panathinaikosu a Slavie v Edenu proti Fiorentině už zbývá jen pár hodin. A přiznejme si, že příliš velké šance se našim týmům nedávají, vždyť sparťané dohánějí jednobrankové manko z domácího hřiště a slávisté pak musí vstřelit dokonce 3 góly (a žádný neinkasovat), aby postoupili. Ačkoliv se po losu třetího předkola LM zdálo, že letos mají oba české celky relativně lehčí soupeře, výsledky z prvních zápasů tomu příliš nenasvědčují. V čem je problém tentokrát?

První zápas Slavie na hřišti italské Fiorentiny jsem sledovala v televizi, při prohře Sparty s řeckým Panathinaikosem jsem byla osobně přímo na Letné. A ačkoliv sparťané hráli dvakrát lépe než jejich odvěcí rivalové (teď už zase) z Vršovic, v mizerné práci s míčem a v rádoby rychlosti pohybu si spolu nijak zvlášť nezadali. Sparťané se však na rozdíl od slávistů dostali alespoň k bráně soupeře, na kterou dokonce několikrát vystřelili, přičemž jednou skončil míč v síti! Ano, jistě, skoro by se dalo říci, že byli letenští v konečném součtu lepším týmem, nicméně co je jim to platné, když nedokázali ani vyrovnat, že... Slávistické trápení pak v Itálii jasně dokumentoval počet střel na bránu - pražané směrem k brankáři Freyovi nevyslali jedinou střelu!

Před odvetnými zápasy si oba pražské celky zlepšily náladu a zvedly sebevědomí, když své soupeře ve 4. kole domácí ligy "potupily" několikagólovými výprasky - Sparta v Budějovicích vstřelila 4, Slavie doma střížkovské Bohemce dokonce 5 branek. Jenže Dynamo nejsou Řekové a Střížkov není Fiorentina, musíme hned dodat. 

Největší problém českých celků obecně co se srovnávání na evropské fotbalové scéně týká, vidím v nepřesnostech při zpracovávání balónů. Jen si to vezměte - když sledujete hráče týmů ze západní Evropy, jak si přihrávají vzduchem na velké vzdálenosti, přičemž míč si zpracují elegantně přímo do nohy, zatímco v české lize zpracování přihrávky = předkopnutí si míče minimálně na dva metry před sebe, to se pak rychlé protiútoky zakládají těžko. Stejně tak založení útoku díky přihrávkám na jeden dotek je v Evropě standardem, zatímco u nás těžko pohledat. 

Je to škoda, protože si myslím, že technika zpracování míče se nacvičit a natrénovat dá, stejně jako rychlé přihrávky do nohy, příp. do běhu. Co je to platné, že naši hráči tvrdě makají na fyzičce, když pak nejsou schopní podržet míč a rychle si ho přihrát? Je otázkou, zda by nestálo za to inspirovat se v trénincích klubů západní Evropy, takoví Svěrkošové, Řepkové nebo Šmicerové by jistě mohli vyprávět, jak to tam vlastně chodí. Ostatně relativně nedávno jsem četla rozhovor s bývalými "Italy" Zápotočným a Sivokem, ve kterém přesně popisovali, jak a kdy přes týden trénují. Mluvili o tom, že tréninky probíhají dvakrát denně, přičemž jednou se pracuje na fyzičce a hlavně na rychlosti a druhý trénink je simulace fotbalového zápasu. Když pak vidím nebo čtu, jak se tréninky dělají u nás (hlavně běhat, běhat a zase běhat, navíc většinu času bez míče), tak ti tak říkám, kde se stala chyba.

Ono už třeba předzápasové rozcvičování řekne mnoho i beze slov. Vždyť např. při zápase Sparty s Panathinaikosem vyběhli pražané na hřiště, kde se začali protahovat (což beru, je potřeba organismus zahřát), pak si dali pěkných pár sprinterských i pomalejších běhů přes šířku hřiště a nakonec chvíli hráli bago. Více s míčem pracovali (přihrávali si) jen ti, kteří nenastoupili v základní sestavě. Řekové na druhé straně hřiště začali také protažením - a pak hned přinesli míče a trénovali přihrávky, centry i zakončení, to vše v pohybu po celé šíři trávníku. Do šaten před úvodním hvizdem odcházeli svěží a rozcvičení, zatímco někteří sparťané vypadali, jako kdyby právě zaběhli míli v olympijském závodě. Smutný pohled, řeknu vám.