Jak rajzovat na Usedom

Jelikož ani letošní rok nebyl výjimkou co se cest k Baltu týká, nutně jsem musela vyrazit na další z ostrovů, po nichž úd můj ještě neskotačil. Myšlena je tím samozřejmě noha. V plurálu. Nebudu jako ichtyl skákat týden po jedné...

Opětovně jsem se rozhodla strávit zářijový úsek včetně mých vyroděnin za hranicí pracovních povinností. A letos zcela nečekaně padl los na ostrov, který je z větší části německým územím, avšak pobývat jsem se čistě z ekonomických důvodů rozhodla na jeho polském cípku. Usedom. Česky Uznojem.S předstihem jsem zakoupila v aplikaci českých i německých drah jízdenky včetně místenek, abych nemusela cizojazyčně posléze žadonit, aby mě na 12 hodinovém vlakovém maratonu někdo pustil usednout. Kýžený den D nastal a již první přestup v Praze smrděl průserem, neboť vše záviselo na několik málo minutách, během nichž bylo nezbytné vběhnout s kufrem do mezinárodního rychlíku na Berlín. Klaplo to. S vyplazeným jazykem i dmoucím hrudníkem těžce jsem usedla na svůj plac.Přestup v Berlíně i o několik hodin později v městě Züssow byl brnkačka. Mladý německý průvodčí upozornil raději opětovně na skutečnost, že poslední přesedání mě čeká již na ostrově v lázeňském městečku Seebad Heringsdorf, zvesela pohodil svým blonďatým drdůlkem a la suk na pytli na odpadky a v modrých očích mu svítilo jako mlsnému kocourovi. Byla jsem tam (navzdory mému stáří) mezi těmi důchodci dost výraznou omladinou.Konečně v cíli. Město Swinoujscie. Ubytování proběhlo hladce, zakoupila jsem první pytlík mléčných karamelek a šupala ještě honem za světla omrknout móřo. Bylo tam. Nekecali. 

Pokud byste čekali v tomto ročním období počasí koupací, museli byste být buď blázen nebo tuleň, abyste do studených baltských vod vběhli bez husiny. I když se i tak našlo několik otužilců, kteří cachtali zřejmě chladu přivyklé končetiny v moři. 

Zrovna tak sbírání kamínků a různých škeblí je zde dost problematické, neboť na plážích najdete podobné skvosty spíše sporadicky. 

Během týdne stráveného ve Swinoujscie a v okolí Seebad Ahlbeck se počasí dokázalo měnit téměř v aprílovém rytmu i několikrát za den. Místní jsou již zvyklí a vám, pokud chcete co nejvíce pobývat venku na vlhkém luftu, nakonec nic jiného nezbývá, než odhodit cukrové manýry a deštník netahat jako kočka koťata.

Z bohatého programu vybírám například trajdání podél řeky Sviny, kde můžete do zblbnutí pozorovat lodě prťavé i gigantické, vyběhnout si na maják, korzovat po plážích z Polska do Německa a zase zpět, ochutnat mořské speciality i pivo, které však českému gurmánu zrovna pod rypák nejspíše nepůjde a pokud jste tvor plážový, pak se jistě nadchnete spoustou barevných košů, které za poplatek v sezónu je možno najmout a v nich se před větrem i sluncem schovávat dle libosti. 

Po týdnu stráveném na ostrově se horko těžko vrací zpět do pracovního koloběhu, ale nedá se nic dělat, ani láska k jedné slečně nevydrží věčně, i sbalila jsem fidlátka a frčela ku domovu. 

Očekávaných 12 hodin ve vlaku se však nečekaně protáhlo. Cestou z Berlína do Drážďan jsem byla atakována dotazy agilní německé důchodkyně, která jela na prázdniny ke kamarádce a nutně potřebovala vědět, odkud a kam jedu, jaké bylo počasí u moře, kde a proč žiju, kolik času mi zabere cesta. Ani precizně nacvičená věta, že má němčina je dosti ubohá, neodradila bábinku od palby. Celá moje snaha odpovídat německy zdvořile celou větou byla bohatě odměněna karamelkami Werther's Original, načež v záchvatu národní hrdosti obdarovala jsem spolucestující bonbóny Slavia a Klokánky. Jen ať si dá. Ať si německá protéza zakusí českých laskomin... V Drážďanech nás čekalo překvapení. Z kategorie těch, kterých byste se klidně i zřekli. Zpoždění v délce 150 minut, neboť na trati padající strom přeťal trakční vedení a čekalo se na opravu a zprovoznění alespoň jedné koleje. Zatím jsme v kupé v kolektivu více než pestrém mohli čile konverzovat. Inženýr z Vimperka se svou černou perlou z Afriky (myšlena jeho přítelkyně barvy hořké čokolády), pán, jehož zábavou bylo obrážet operní síně Evropy a mezitím pracovně lítat do Íránu. Madame Denise z kanadského Montrealu, která již měsíc cestuje po Evropě, těší se do Hřenska i do Prahy a od Čechů očekává, že budou milí a otevření. Anglická konverzace plynula, jako když se med v čaji rozpouští. Němečtí drážní pracovníci ale navzdory tomu, jak jsem je přechválila, makali tak pomalu, jako kdyby je platily České dráhy. A zde musím, chtě nechtě, národního dopravce vyzdvihnout, ačkoliv jsem poměrně častým kverulantem na jeho obligátní zpoždění. Neboť u nás taková banalita zabere drážním pracovníkům o kus kratší čas.  Vlak se hnul. Ale ani to nezabránilo tomu, aby mi přípoje v Praze neodjely před nosem. Byla jsem tudíž ráda, že alespoň poslední rychlík z Prahy na Olomouc ještě nabízel volná místa v první třídě. Mlsně jsem si brousila zuby na svatý klid, avšak mému nadšení bylo učiněno brzy zadost. Neboť stejným rychlíkem odjížděli z Prahy fanoušci Sparty, která ten den dostala od Slavie nášup jako prase. Tudíž vás jistě nepřekvapí, že já, hladová jako bulharský zájezd, jsem se bála ve vlaku sáhnout do kabele pro poslední záchranu - bonbóny Slavia. Velebila jsem na dálku německou babičku a sežrala všechny Werther's Original. Muselo se jí škytat minimálně do půlnoci.  A tak po úmorných 17 hodinách strávených po nádražích a ve vlacích různé kvality upadáte doma konečně do kómatu.   Na cestování mě vlastně nejvíc baví to, že nikdy nevíte, co čeká za rohem. To je taková směsice zděšení i obav z neznáma a zároveň zvědavost, která žene kupředu, protože přece, hergot, zažijete něco, co by kolem vás jinak nepovšimnuto prosvištělo. Takže...  Příště zas :-D