Ženy přežijí!

Ač majitelkou poněkud emotivní a energické nátury, někdy až gest prudce teatrálních, nevím, zda bych měla odvahu vyhoupnout se na prkna, která znamenají svět. Leč i to se mi před několika málo týdny podařilo.

Koupila jsem se značným předstihem lístky na hru Ženy přežijí, kde třem příslušnicím něžného pohlaví nahrává na smeč český Harry Potter (čti Vojta Kotek). Už jsem se nemohla dočkat, až na vlastní kožku oko moje dychtivé spatří, kterak tento mládenec pohopsává po jevišti v trenýrkách a vytahaném tílku. Zážitek to bude jistě dlouhotrvající.

Jakmile jsem ve stanovený den dokončila veškeré zkrášlovací procesy, během nichž jsem na sebe naházela nezměrné množství více či méně odvážných modelů, až jsem skončila vítězoslavně zase u toho prvního, který jsem na sebe srdnatě napasovala, rozrušení doznalo vrcholu. Nezapla jsem poslední knoflík. Kterýžto byl pro celý sváteční oděv právě tím zásadním. Co teď? To mám jít s výstřihem až na pupek? Vyfoukla jsem se vší silou jako pouťový balónek, rudá ve tváři, knoflík rychle zapnula. Uf. Zdařilo se. Balerínky, kabelka, sáčko, lístek. V poklusu jsem mizela z domu, abych nenechala Vojtu dlouho čekat. Bohužel mi v tom kalupu sjely silonky pod únosnou mez. Když jsem je v té kosmické rychlosti potahovala směrem k pudélku, zaručeně kvalitní punčocháčky praskly tak, že mi oko teklo od stehna až po palec na noze.

Do divadla jsem dorazila sice s vyplazeným jazykem, ale načas. Když jsem šatnářce přenechávala v úschově svoje sáčko, funěla jsem stále ještě jako pytel ježků, až se mě paní mile otázala, zda jsem nedoběhla z Velké pardubické. Ano, madam, Váňa cválá hnedka za mnou.  Nevím, čím to, asi řízením osudu, v první řadě se uvolnilo na poslední chvíli místo, neb vedle sedícímu pánovi nepřišla partnerka. Dostala neštovice. Budiž tímto neštovice pochváleny. Uvelebila jsem se vedle stodvacetikilového muže, který dýchání zvládal tak bravurním způsobem, až jsem se jej chtěla zeptat, zda také náhodou nepřiběhl od Pardubic. Spolkla jsem jízlivou poznámku a raději se plně soustředila na divadelní atmosféru. Jakmile se zhaslo, napjatá jako struna jsem čekala, kdy na jeviště vstoupí idol v trenýrkách.  Po několika úvodních tónech vtančil na scénu pohybem ladnějším lesní víly. Byla jsem zcela omámena. Samým úžasem jsem zapomněla prodýchávat. Což se nedalo říci o mém sousedovi.

Abych ale čtenáře neochudila o samotný děj, v několika málo větách popíši. Tři kamarádky se sejdou na společné večeři. Jedna čerstvě po rozchodu, moc to nedává. Druhá též single, ale naopak to docela obstojně dává. Třetí také bez partnera a pouze si myslí, že to dává. Vojta představuje jejich bývalé protějšky, přičemž jim zároveň ještě jako číšník servíruje víno i laskominy. Tečka. Hra se příjemně rozjíždí, pan čašník obskakuje dámy tu v sáčku, tu v trenýrkách. Jakmile ale dojde na scénu, kdy Vojta Kotek dokvačí na jeviště pouze (a tady ještě jednou zdůrazňuji to pouze) v zástěrce, dámské publikum šílí. Bohužel v tu chvíli mi zrovna zapadl kapesník pod sedadlo. Takže jsem z holého zadku rozjančeného mladíka viděla jen jednu třepající se půlku, která mizela nenávratně za oponou. Do prkýýýnka. Když už ženy na jevišti popily vínka do sytosti, veselí gradovalo. Všechny tři i s Vojtou tančí v divokých rytmech. Hlavní aktér přejede první řadu diváku pohledem tam a zpět. Asi nás chce vyburcovat k většímu aplausu. Omyl. Vybírá dobrovolnici, kterou zatáhne trsat na podium. Zavírám oči, prosím nebesa. Jen ne jaaa. Jen ne jaaa. To už mě ale drží za ruku a táhne nahoru. Narvaná v šatech, tekoucí oko na punčoše, puls tři sta. Infarkt už kolem mě obchází v soustředných kruzích. Tančíme jako o život. Publikum jásá, já skomírám. Jen těžko se tento tanec svatého Víta dá k něčemu přirovnat. Velká pardubická je proti tomuto jen epizodkou z večerníčku pro mrňata. Mává se mnou, otočka střídá otočku. Prudce mnou trhá. Knoflík nebezpečně povoluje. Nevydrží nápor. Praská. Střílí. Letí. Přesně na terč. Otylý soused se chytá za oko a za strašlivého řevu opouští divadelní sál.

Poté co jsme dotančili smyslné tango, odvedl mne herec zpět do sedadla, kam jsem upadla v mrákotách, neboť nikdo asi nečekal, že kromě holého zadku hlavního představitele uvidí ještě černé negližé divošky z první řady. Pak už mi bylo i jedno, jak celá hra dopadne. Jen jsem si představila pána, který dorazí na pohotovost se zhmožděným okem a začne vášnivě gestikulovat, kterak mu oko vystřelila v divadle slečna knoflíkem, jenž jí ulítl z výstřihu. Pan doktor jej pohladí konejšivě po lysé hlavě a promptně odešle nikoliv na oční, ale na oddělení pro duševně choré.

A víte, co teď dělám já? Plazím se přes všechnu ostudu s rozglábeným výstřihem po Redutě a hledám ztracený knoflík. Ale já ho najdu, nebojte.    

Ženy totiž přežijí! A to úplně všecko!!