Modelka

Snem snad každé trochu méně či více půvabné puberťačky je státi se modelkou, jejíž fotky budou na titulních stranách světoznámých časopisů, které pak po třicítce odmítne dotyčná číst nebo jen listovat, protože by upadla do depresí

hlubokých jako Mariánský příkop, že není majitelkou nízkotučné figury a bezchybné pleti. Co na tom, že má póry velké jako talíře a úsměv zdobí populární rovnátko. Nebudeme si nic nalhávat, i já jsem zatoužila se stát když už ne Dívkou Blesku, tak aspoň modelkou tuzemských rozměrů. Když však moje rozměry začaly popubertálně nabírat obliny z vydatné domácí stravy a můj apetit zvládal pojmout denně to, co by průměrný jugoslávský zájezd pozřel za týden aktivní dovolené v Tyrolích, bylo nabíledni, že Linda Evangelista ze mě asi nebude. Ale ani tak jsem to nevzdávala.

Týrala jsem svoje slovanské tílko různými dietami, kdy jsem úporným hladověním snižovala váhu závratnou rychlostí, avšak poté jsem vyhladovělý organismus dokrmila oblíbenou nugetou arašídovou i jinými vydatnými chuťovečkami, a hnedle byla kilíčka zase zpět a držela se jako klíště. Když jsem svůj boj o šlank figuru pověsila na hřebík, přišla mi nabídka od mé drahé přítelkyně, jež vyrábí cínované šperky, že by za mé vydatné asistence nafotila své výrobky na mém krku případně hrudníku. I počal se výše zmíněný mohutný hrudník dmout pýchou, že bude využit k takovému účelu. Ach, Haničko, děkuji ti. A pokud bys tam propašovala i obličej, bylo by to opravdu báječné. Aby bylo jasné, že hruď neběhá po světě jen tak bezhlavě.

I nastal dlouho očekávaný den focení. Fotografka Hanička měla se mnou trpělivost přímo andělskou, zatímco ve mně začínala vřít energie rázu zcela opačného. Neustálé střídaní tu černého, tu hnědého oblečku, hlavinku nahoru, zase trochu dolů, šperky se mi na krku střídaly stejně rychle jako modelky v posteli Jaryna Jágra. Ve výsledku už jsem lepým děvám ani trochu nezáviděla hodiny focení i převlékání. Jak však slastný okamžik pak nastal, když se po takové práci úmorné může modelka narvat gulášem s šestima. Och. Bylo mi slíbeno, že bez mého souhlasu neopustí jediná fotka doupě šperkářčino. Pečlivě jsem pak zvažovala, zda vůbec jediná fotka z výrobní haly může. Tam šlo očko šejdrem, tady zase se dral pupínek na svět. Když už však Hanička úpěla, že s takovou jediná podobenka neprojde mým hustokrutopřísňáckým výběrem, uvolila jsem se kývnout na pár dle mého odhadu slušných kousků. Prý se jimi bude pyšnit na svých prodejních stránkách. A že bych jí také měla napsat aspoň kratičký článek o tom, jak se takové modelce na šperky fotí. Proč ne. Se skromností sobě vlastní sesmolila jsem úchvatný článek o tom, jak taková modelka má krušný život a zajídala to koláčkem tvarohovým. Už jsem se těšila, až fotky svých šperků s mou maličkostí doplněné mým infantilním povídáním zveřejní.

Když vypustila do světa novou kolekci cingrlátek, nedočkavě jsem civěla na internet, očima visela na každičké fotografii. Jakmile jsem doprohlížela, sklouzla jsem zrakem k mému článku. Můj ty Tondo kolenatej. Šla jsem do vývrtky.

Jestli v tuto chvíli, milý čtenáři, slyšíš ránu, pak věz, že to se tělo modelčino skácelo k zemi s veškerou vehemencí.

V nadpisu stálo:

Jak jsem dělala modelku na špeky