Daruji kreativní dítě. Zn. Spěchá!

Internet je plný návodů, jak milé dítko naučit kreativitě, aby tento jinak od přírody líňoučký introvert a flegmatik se uplatnil nejen na trhu práce, ale aby nejlépe také prorazil tam, kde zatím díru do světa ještě nikdo neudělal.

Za posledních deset let pamatuju děr nespočet, i takových, do nichž mne kdekdo posílal, nicméně ani jedna z nich nebyla světová.

V dětství se moje kreativní já rozvíjelo hlavně v oblasti tvorby různých patvarů z bláta, hlíny, plastelíny, a když ta nebyla, tak i suchý holub z nosu posloužil skvěle. Dítko kreativní neváhalo, chopilo se jehly a nítě, prošpikovalo nejen babiččin ubrus, ale i svoje nemotorné prsty k velké radosti rodičů, neb ti pak vysloveně jásali, když jim ten jejich kreativec hulákal se zanítěnkovanými prsty jako na lesy. Pravda, bydleli jsme u potoka, kde by se ten řev dal klasifikovat jako Viktorčin zpěv nad jezem. Dlužno dodat, že sousedi nadšení z tvořivého dítka s mými rodiči rozhodně nesdíleli. Později, když už dítě bralo rozum, využívalo tradiční předměty ke zcela netradičním účelům. Modré gumáky sloužily jako nejvhodnější prostředek k přenášení vody z kaluží do zahrádky, kde jsem tímto způsobem zalévala babičce brambory. Nicméně vděku jsem se tehdy nedočkala.

Bylo by logické, že tato tvořivost s člověkem roste. Bohužel, ne vždy tomu tak je. A proto dokáže být dospělák fascinován znova a znova všemi těmi vejšplechty a zlepšováky, které dítě školkového věku dokáže v té své makovici vyplodit. Kamarádka Jindřiška byla hrdou matkou právě takového výrostka. Venouš byl zkrátka inovátor.

Když jednoho krásného dne vybuchlo Jindře hlídání, uvolila jsem se holoubka pohlídat. Obdržela jsem veškeré instrukce, kdy a jak dítě nakrmit, hlavně čím, poněvadž Véna byl alergický snad i na vzduch, neb se po téměř každé snídani osypal, po obědě dozvracel a ve večeři se jen nimral, komentuje to přes plný nos hláškou, že on už ani nemá hlad. A toto milé torpédo dostala jsem pod svou ochranu na celý jeden krásný půlden. 

Nejprve jsme si četli pohádku o Smolíčkovi, ale co druhá věta to dotaz. A proč? Je mýtina totéž co paseka? Proč jen dva prstíčky? Jelen nemá zlaté parohy. Má Jezinka zlaté zuby? Teto, a kdy už bude konec? S pohádkou jsem pochodila asi jako Anička Dajdou v Superstar.  Ale s výrobou figurek z kaštanů by to mohlo být lepší. Nanosila jsem veškeré propriety na stůl, zasypala dítě kaštany i špejlemi  doufajíc, že se v tichosti zabaví. Omyl. Jestli na světě bylo něco, co tomu dítěti zavře pusu, tak to dosud zůstalo mému bystrozraku utajeno a já si jen zbožně přála, aby přišla v tu ránu Polednice a toho zlostníka si odnesla. Asi teta Polednice měla zrovna nařízenou celozávodní dovolenou, neb mnou hypnotizované dveře se ani nehly. Jakmile byla zásoba špejlí vyčerpána, hledala jsem další způsob, jak Vencovi ukrátit dlouhou chvíli. Tu mne, osobu bláhovou, napadlo, že vytáhnu voskovky. Papíru v tiskárně bylo dost, vrazila jsem vše potřebné dítku do pidi pacek a odešla jsem vedle telefonovat s jinou kamarádkou, která se zrovna otřepávala z ohavného rozvodu a nutně potřebovala někomu sdělit, jak hrozně jí je.

Zatímco jsem já chodila po pokoji, kývala souhlasně do telefonu jako nemocný osel, přitakávala, sem tam pronesla slovo obdivu či úžasu, ve vedlejší cimře bylo podezřelé ticho. Konečně si Venca našel kvalitní zábavu. Dál jsem korzovala ložnicí jako bludný Holanďan, abych si vyslechla, kolik peněz zhltnul notář a kolik právník. Živě jsem si oba představila, jak si rvou svazky bankovek kamarádkou tvrdě vydělaných do chřtánu. Z jídelny se ozýval jen spokojený zpěv. Po další půlhodince tlachání už jsem měla hlavu jako pátrací balón. Utla jsem hovor s tím, že hlídám půlku školky a odešla jsem do jídelny. Tam se o mě pokusila nejdřív mrtvice, pak infarkt a nakonec si i žaludeční vřed usmyslel, že právě dnes s veškerou parádou nejspíš praskne. Drahé německé tapety i nedávno vymalovaná zeď byly plny kvítí i zvířátek všech barev i tvarů. Spokojený Venouš se plácal po rameni, jak je kluk šikovná. Když jsem uklidnila svůj žaludeční vřed, vykřikla na tetu Polednici, aby rázně ukončila dovolenou v Karibiku a dokvačila do Palackého ulice, usedla jsem ztěžka k jídelnímu stolu. Venca vesele broukal, jak nakreslil Smolíčka i s jelenem.

V momentě, kdy jsem kreativní dítko předala spokojené matce, zakopla o kaštanovou žirafu, zašlápla do koberce kus voskovky, nastala ta pravá chvíle pro mě, vaječný likér a můj žaludeční vřed, kterému jsem od této chvíle začala s láskou říkat Valdemar. Všichni jsme se uvelebili v křesle pod Smolíčkovou podobiznou a já si vytáhla z koše leták z Hornbachu, jestli náááhodou nebudou mít brzy v akci Primalex. Mně se líbí bílá, Valdemar prý raději něco ostřejšího...