Kdo vlastně potřebuje vysokopodlažní autobusy?

Proč se kampaň za bezbariérové prostředí vždy ilustruje problémy vozíčkáře někam se dostat? Už první vyjetí s kočárkem vás rychle poučí, že je to i váš problém.

Druhé dítě. Samozřejmě, rozdíl je v dopravě. Nedá se svítit, tam je to razantní krok zpět – už jsme zase nízkopodlažní. Před pár měsící jsme zaparkovali golfky v komoře a užívali si několik měsíců svobody omezené jen doťapem malých nožek. A teď? Vyjet znova s hlubokým kočárem je jako přesedlat z motorky na kamión s návěsem. Mám pocit, že bych vpředu měla mít cedulku s nápisem Long Vehicle.

Tak proč se proboha kampaň za bezbariérové prostředí vždy ilustruje problémy vozíčkáře někam se dostat? Vždyť přece všichni pevně věříme, že nás se to netýká a nám se to nikdy! nestane. Naproti tomu stále velká většina z nás doufá, že miminko mít budou a těší se na to.

Novopečení tatínkové si pak rvou vlasy nad zprávami šokované maminky, že linka číslo XY má pouze 3 zaručené nízkopodlažní spoje za celý den a že budeme potřebovat druhé auto nebo snad tatínek začne jezdit do práce autobusem, vlakem nebo na kole??

Chci říct, že je to něco, co využijeme téměř všichni. A to se prosím ještě pár let opravdu nehodlám rozepisovat na téma, že v důchodu je to prima. Hm, takže vlastně toužíme po nízkopodlažním spojení třikrát v životě – na začátku, uprostřed a ke konci.

No a když jsme mezi tím vyjímečně pár let zdraví a výkonní, tak přece jezdíme na kole nebo autem, pro zdraví a zábavu nebo rychlost a pohodlí. Tak kdo vlastně potřebuje vysokopodlažní autobusy??