Koronavirus a selhání feminismu

“Pokud je pravda, že pandemie zvrátila dekády pokroku v rovnosti pohlaví během několika měsíců, vtírá se jasná otázka. Existoval ten pokrok vůbec?”

Situaci žen během pandemie sledovaly a hodnotily různé instituce citované například v přehledném textu Guardianu již v květnu 2020. Závěrem levicového Guardinanu bylo, že “50 let pokroku by mohlo být zvráceno pokud nezasáhne vláda”. Teprve nyní ale Kim Brooks v New York Times položila fascinující otázku - jaká byla potom hodnota takového pokroku? Měl nějaký smysl a stál vůbec za řeč, pokud mohl zmizet jako mávnutím kouzelného proutku?

"Feminismus povzbuzoval ženy, aby se snažily získat status v mužském světě. Zpátky nechceme a nebyla cesta ven, ale když jste pracovaly dost tvrdě, mohly jste se pokusit dostat se nahoru. Tak to bylo před covidem. Během pandemie jsem cítila sílící strach, pocity bezmoci a izolace, jak jsme si s ostatními matkami uvědomovaly, že instituce na kterých jsme závisely, zklamaly. A že tu není žádný záložní systém. A že ten záložní systém jsme my." 

Souhlasím s Kim Brooks. Nejen v USA, ale i jinde se ukázalo, že vyměnit závislost na rodině za závislost na státu není cesta ke svobodě. No a taky že instituce nejsou dobrý tatínek (ani maminka). 

"Pandemie odkryla věci, které byly skryté a nasvítila propojení a závislosti, které bychom raději neviděli. Ukázalo se například, že miminka, nejzávislejší skupina ze všech, na tom byla za pandemie paradoxně lépe. Podle některých výzkumů významně poklesl počet předčasných porodů, jedné z hlavních příčin novorozenecké úmrtnosti, a to prostě díky tomu, že ženy byly v posledním trimestru častěji doma. Ukázalo se, co mnoho matek a dětských specialistů cítí, ale není v módě to říkat: novorozenci a miminka si lépe vedou doma. Nemluvíme o tom, stěží to přiznáme, protože kdybychom to udělali a uznali sociální hodnotu péče o dítě, vyvstala by nutnost takovou péči zajistit."

To jsou americké reálie, to píše New York Times v závěru roku 2020. Je to něco, co jsme my tady v posledních dekádách dělali dobře, ale ani tady není v módě to říkat.

V další sadě amerických dat Brooks vypočítává, že to jsou ženy, kdo častěji přišel o práci. Že jsou to matky, kdo si zkrátil úvazek pětkrát častěji než otcové. Čísla a čísla. České statistiky nemám, ale klidně se vsadím, že všude i tady jsou to primárně matky, kdo se obratem vrátil z práce k péči o děti a do kuchyně.

"Pokud nejste dost bohatá, abyste si platila méně privilegovanou ženu, tak jste byla i před pandemií závislá na mizerné síti nepříliš kvalitních pomocných institucí jako jsou dětská centra, družiny a podobně. A je tabu, říká Brooks, si stěžovat, protože byste akorát dodávala argumenty sociálním konzervativcům, kteří by Vás nejraději zavřeli zpátky do domácnosti za bílý laťkový plot." Děsivá představa, že?  

"Možná bychom dokonce mohli znovu zvážit idealizaci nukleární rodiny, která, jak nyní zřetelně vidíme, nemůže fungovat bez podpory institucí a to ve prospěch širší rodiny a komunity. Je to v podstatě to, co dělají chudé a barevné ženy, které sem imigrovaly, po celou dobu, protože nemají jinou volbu. Naučily se spoléhat jedna na druhou, aby přežily v v institucionálně rasistické a xenofobní společnosti. Kamarádky, která nyní rozpracovává plány projektu komunitního bydlení zaměřeného na ženy, jsem se zeptala, proč neexistuje víc takových míst. Odpověděla mi stroze: Protože Amerika i celý svět by se zhroutil během dvaceti sekund, kdyby se ženy postavily za sebe, místo aby se nechaly využívat”.

"Nejméně, alespoň psychologicky, zasažení pandemií byli totiž ti, kteří nepředpokládali, že systém udělá svou práci a ochrání je a kteří si vyvinuli strategie a zorganizovali životy s co nejmenší závislostí na něm: rodiny, které vzdělávají děti doma, lidé žijící v komunitách nebo prostě širší rodině.a všeobecně lidé kteří nestaví zaměstnání na první místo. Nejsem optimistická ohledně těchto změn. Vyžadovaly by nový feminismus. Ten by byl intersekcionální, protože i když ne všechny ženy chtějí mít děti, tak ty které chtějí, jsou všech ras, sexuálních orientací a socioekonomického zázemí. Byl by založený na solidaritě jako protikladu k “úspěchu”."

Také nejsem optimistická. Takový feminismus by šel zcela proti duchu doby, kdy nejvyšší hodnotou je naprostý individualismus a urputné rozbíjení všech zbývajících dosavadních vztahů, které by snad mohly člověka k něčemu vázat. 

Například vztahů k mužům, kteří jsou z celého článku důsledně vyloučeni. Taková závislost je jistě zcela nepřípustná! To snad bychom raději vzaly na milost i ten stát a žádaly spolu s autorkou benefity u nás obvyklé jako je třeba dostatečně dlouhá mateřská dovolená...

Ale je fascinující vidět ten článek. Když vyhodíte cizí slova jako feminismus, intersekcionální, rasistický a xenofobní tak zbyde žena, která zjistila, že stát se o ni nepostará tak jak by si představovala. Uvěřila, že malým dětem je lépe doma. Že méně se věnovat kariéře a více pečovat o lidi kolem je přináší víc nezávislosti než co jiného. Že závislosti si můžeme jenom vybrat, ale nezávislost je chiméra. A že závislosti by bylo dobré si vybírat na základě srdce a ne institucí.

No, kde to jsme? :-)

TOPPING, Alexandra. Covid-19 crisis could set women back decades, experts fear. The Guardian [online]. [cit. 2020-12-30]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2020/may/29/covid-19-crisis-could-set-women-back-decades-experts-fear
BROOKS, Kim. Feminism Has Failed Women. The New York Times [online]. [cit. 2020-12-30]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2020/12/23/opinion/coronavirus-women-feminism.html