a to i přes to, že doma nevlastním chlívek a nemám téměř žádné povědomí o chovu tohoto sudokopytníka.
Tak jsem se dnes dočetla v nekonkurenčním deníku lidovky.cz, že jedním z nejhorších dárků je zakoupení a darování certifikátu na kozu, barely vody, šicí stroj apod. Prostě dárek, který koupíte u společnosti, která pomáhá ve třetím světě a potřebuje k tomu peníze od lidí, kteří jsou na tom lépe než ti, kterým pak pomoc dají.
Prý je to cituji „Odpustek nebo vylepšení ratingu vlastního svědomí. To ve skutečnosti představuje dárkový certifikát o pomoci bližnímu, který letos najdou pod vánočním stromkem tisíce lidí.“
Skutečně pomoc cizím lidem, i když zprostředkovaná, přes organizaci například Člověk v tísni, Unicef apod. jsou JEN odpustky vlastního svědomí? Pokud ano, tak by bylo asi dobré, abychom to svědomí měli co nejčernější, a abychom pomáhali více těm, kteří tu pomoc potřebují.
Jestli dostanu nějaký takový certifikát pod stromeček, v co tedy doufám, když jsem si o něj napsala Ježíškovi, rozhodně ho nebudu brát jako odpustek svědomí dárce a dokonce ani jako odpustek mého svědomí.
Dospělí lidé totiž mají spoustu různých přání, které jsou schopni si během svého života splnit sami, ale ti, ke kterým doputují peníze za nákup „certifikátu dobra“ nemají často ani šanci na lepší život bez pomoci druhých.
Pokud nejsme děti, kteří věří na Ježíška a pro které jsou Vánoce skutečně ještě jedno velké kouzlo, je přece důležité abychom si uvědomili, že jsou na tom lidé mnohem hůř než my, a to i přes finanční a jiné krize které prožíváme.
Tím „my“ myslím nás v Evropě a jiných státech, kde domácí chov koz není životně důležitá záležitost. My si můžeme mléko koupit v obchodě a často tam víc než 900,- Kč (tolik stojí zmíněná „veselá koza“) utratíme za jeden víkendový nákup.
