Plnit si sny – New York

Každý máme sny. Některé si uskutečníme hned, některé nikdy a některé jsou „na někdy“. Takovým mým snem „na někdy“ bylo vidět a zažít New York. Říká se, že kdo tam byl, buď si ho zamiluje, nebo ho nenávidí. Jsem první případ.

Byl to takový ten sen, na který jsem vždy na nějakou chvíli zapomněla. Spoustu jiných snů se plnilo nebo bortilo (prostě tak, jak to v životě bývá). Občas mi New York připomněl film, písnička nebo jen vzpomínka na jednoho strýce. Ten v New Yorku za hluboké totality žil a psal nám o něm. Dodnes si vzpomínám na to, jak jsme v osmdesátkách četli jeho adresu na obálce „Staten Island – Nef York“ (přesně tak jak to píšu). 

Byla jsem dítě, nerozuměla jsem proč tam je, jen jsem věděla, že ho už asi nikdy neuvidím. Neviděla jsem.  

Loni (vlastně předloni) jsem řekla muži, že je asi ten pravý čas. Kdy, když ne teď, si splnit sen o New Yorku. Muž je povahy dobrodružné a mým nápadům se téměř vůbec nebrání. Sedl k PC a ….. najednou jsme měli letenky. Byla jsem v šoku (příjemném), ale také dost ve stresu. Dostala jsem strach. Dlouhý let, město obrovské (prostě Big Apple) a těch lidí.

Letenky i ubytování jsme měli 1 roku dopředu a tak moje překvapené očekávání trvalo celkem dlouho. Loňský duben/květen byly ty měsíce, kdy jsem si splnila (nebo mi spíš bylo splněno) životní přání. Viděla jsem New York! Město které se jistě odlišuje od zbytku USA. Jsou tam všechny možné národnosti a kultury. Historie dávná, i nedávná, tím městem přímo dýchá. My jsme téměř 14 dnů dýchali s ním.

Byli jsme na mnoha místech, ve „věžích“ i parcích. V Trump Toweru, i na goospelovém koncertě v umělecké škole. V kavárnách i na burgrech. Na místech známých i neznámých. Zažili jsme obědovou pauzu na Manhattanu, kde v parku nebylo možné ani projít, natož si sednou (prostě všichni kravaťáci a dámy v lodičkách vyšli se svými zeleninovými saláty na slunce a obsadili celý park).

Taky v obchoďáku, kde jen pánské Levisky mají přes půl patra. V Brooklynském muzeu na výstavě Davida Bowieho. Ušli jsme denně víc než 10 km (což je cca o 9 km víc, než v Praze). Potkali jsme "vystajlované" obyvatele Soho, spoustu psů v parcích, které byly jen pro ně. Pítka v NY jsou na každém rohu, stejně jako WIFI. A hlavně, loňský jarní New York byl městem tulipánů - květin, které miluju.

Příjemné bylo, že ať jste si sedli v kavárně nebo restauraci, hned vám přinesli vodu (bez ptaní, bez řečí, bezplatně). V Tom´s restauraci v Brooklynu, když okolo nás šel číšník a viděl, že ten mega burger už asi nedám, postavil se přede mě a se zaťatými pěstmi na mě „you can do it, you can do it …„  Nemohla jsem ho zklamat. 

Bezprostřednost Newyorčanů je úžasná a tak moc mi chybí v Praze. Vlastně v celé ČR. 

Byli jsme u Sochy Svobody i na Ellise Island. Hned vedle je přístav, kde lodě odplouvají na „Staten Island“. Na ten, z kterého v osmdesátkách odjížděl do města, každé ráno do práce strýc. Chvílema, když jsme chodili po New Yorku, jsem si říkala „třeba právě tudy šel“. I když jeho stopy dávno smyl déšť, sníh a stopy jiných lidí … bylo mi smutno.

Smutno mi taky bylo ve One World Observatoy (nejvyšší budově v New Yorku), která stojí vedle památníku „Dvojčat“. Do jeho muzea jsem odvahu neměla.

Byli jsme v New Yorku téměř 14 dnů, ale stejně jsme nestihli zažít vše, co bychom chtěli.

A tak … jazzový koncert v NY baru, Broadway a muzikál, koktejl Manhattan na Manhattanu, muzeum WTC, další burgry s "you can do it", gospel v kostele  … zažijeme příště. Třeba letos. 

New York 2018