Taková (ne)obyčejná cesta tramvají

Ještě dnes na to musím myslet. Včerejší cesta tramvají domů okolo 15. hodiny se totiž změnila v malý psychicko-fyzický horor a nejen pro mě.  

„V Praze mě už jen tak něco nepřekvapí“ říkala jsem si, do včerejška.

Dnes jsem zmatená, smutná a stydím se.

Stydím se za to, že neumím pomoci člověku v nouzi. Smutná jsem že ani tramvaják, kterého se situace týkala nedokázal zakročit a nejsmutnější jsem z chechtajících se dvacetiletých děvčat, kterým to přišlo děsně směšné.

Včera jsem nastoupila na Karláku do tram 10 a nebylo ni divné, že je první vůz poloprázdný (vlastně v něm byli asi 4 lidi). Jakmile jsem však do tram vešla, začalo mi to být jasné (i když jsem chvíli nemohla uvěřit tomu, co vidím). Na prvním sedadle hned u řidiče a dveří seděla ženština,  která nebyla psychicky úplně v pořádku. Nevím, možná byla „jen“ zfetovaná, ale rozhodně neměla jízdenku (malý vtip, při té hrůze).

Měla kalhotky u kolenou a vlastně seděla v polodřepu. Nemůžu ani popisovat jak vypadala dál, ale řekněme, že tohle sedadlo ji posloužilo jako toaleta na obě formy vyměšování. Pod sebou sice měla ještě bundu, ale to neměnilo nic na tom zoufalém pohledu a situaci.

Samozřejmě že všechny kdo měly odvahu zůstat (ano, byly to pouze ženy) se semkly do zadní části vozu. Žena chvílemi vyskakovala ze sedačky a běhala po vozu stále s kalhotkami u kolenou a nesrozumitelnými výkřiky. Na Andělu vystoupila a já nebyla schopna udělat nic.

A co vlastně?

Přestoupit do druhého vozu?

Zavolat záchranku?

Zavolat policii?

Občas když potkám bezdomovce, dám mu pár korun. Nebo si koupím Nový Prostor u pána, který ho na Andělu prodává už několik let a vždy je milý a nevtíravý.

Je mi smutno.

Smutno z té paní, ze sebe, z nás …