Psí odcházení

Mám doma téměř 15-tiletého psího seniora. Jedná se o plemeno shiba-inu, o jehož lumpárnách už jsem pár článků napsala. Naštěstí všechny měly šťastný konec. Tohle bude ale trošku jiné povídání. 

Prvních šedin za oušky jsem si u něj všimla před pár lety a od té doby se mu bílo-šedě vybarvil i čumák. Připomíná mi chmýří odkvétající pampelišky. Téměř až do jeho 14-ti let jsem při pohledu na radostné psí dovádění a bystré vyčůrané chování, kterým dělal čest své rase, pobaveně konstatovala, že mě s přehledem přežije. I lidé, které jsme při našich společných toulkách potkávali, si často mysleli, že venčím několikaměsíční štěně. To se dosud nezměnilo.

Jinak se toho ale za poslední rok změnilo hodně. Energický pes silně zpomalil a v krátkém časovém úseku se proměnil v rozvážného staříka. Začal hůře slyšet, až jsme se dostali do stadia, kdy neregistruje po příchodu domů ani silné zabouchnutí vstupních dveří, ačkoli jsou od něj vzdáleny jen pár metrů. Většinou spí tak tvrdě, že ho neprobudí ani jemné pohlazení a procitá, až když už někdo z nás hodnou chvíli šramotí v bytě. Pak na nás nechápavě zírá, jak jsme se tam tak najednou ocitli. Oči se mu potáhly bílým povlakem zákalu a zejména periferně vidí velmi špatně. Míček, který ho bavilo na krátkou vzdálenost chytat do tlamy, už většinou není schopný včas zaregistrovat, takže po něm startuje až ve chvíli, kdy už je na zemi. 

Oblast kyčlí a boků se mu občas silně klepe a někdy už ji má natolik slabou, že ho při výskoku na křeslo, kde nejčastěji lehává, jeho zadní nohy zradí, podlomí se a on místo v pelíšku skončí na zemi. Pokaždé se na mě pak bezradně otáčí, co že se to děje. To ho pak dle situace jdu na křeslo buď vysadit, nebo ho nechám, aby to zkusil ještě jednou. Druhé pokusy už totiž bývají takřka vždy stoprocentní.

Vystačí si s mnohem kratšími procházkami než dřív a i psí kumpány, které potkáváme, povětšinou ignoruje. Na přelomu jara a léta jsme spolu vyrazili do hor jako mnohokrát předtím a ačkoli jsem obvyklý denní počet kilometrů, co jsme normálně chodívali, snížila o třetinu, odpoledne už byl shibák tak vyčerpaný, že jsem myslela, že ho na vybrané místo, kde jsem chtěla přenocovat, budu muset donést. A v průběhu dne - kdykoli jsem udělala někde krátkou zastávku, upadal do tak tvrdého spánku, že byl skoro neprobuditelný. Vím, že to byla naše poslední společná výprava tohoto druhu. 

Orlické hory 2023 (pro zvětšení fotek klikněte na název fotogalerie)

Nejhorším projevem stárnutí je pro mne ale jeho sílící zmatenost. Zničehonic začne být velmi nervózní a napjatý, z klidného spočinutí v lehu prudce vyskakuje a začne chaoticky pobíhat po bytě a ztěžka zrychleně dýchat. Je evidentní, že se bojí a nepomáhá žádná forma uklidňování. Stává se i třeba, že ve snaze najít nějaké útočiště před domnělou hrozbou se pak snaží vklínit do co nejužšího prostoru nebo na neobvyklá místa, jako je například sprcha. Nebo má tak silnou potřebu být neustále ve střehu, že si odmítá lehnout, ačkoli vysloveně usíná vestoje a podlamují se mu nohy. Tím, jak si je často nejistý, se zvýšila i jeho závislost na mně, kdy třeba při venčení na vodítku po krátkém začuchání začíná zmateně a vyděšeně pobíhat a hledá mne, ačkoli stojím metr za ním.

Vykazuje hodně z příznaků psí demence.

Nové potřeby mého psa mne - velice netrpělivého člověka, který chce všechno nejraději rychle a hned, učí trpělivosti. Náš vztah se díky jeho silnější touze mít mě nablízku a být se mnou fyzicky víc v kontaktu než tomu bylo v minulosti, ještě víc prohloubil. Někdy mi při pohledu na něj a bezpodmínečnou lásku, co se shibalovi zračí v očích, vstoupí do těch mých slzy dojetí.  

Můj nejlepší přítel se krůček za krůčkem ztišuje.

Odkvétá jako ta pampeliška.