Porozchodová pouť do vlastního nitra (na cestě do Santiga de Compostely)

Před pár týdny jsem přišla o práci a pár dní nato i o partnera. Věděla jsem, že pokud zůstanu doma, převálcuje mě to a tak jsem sebrala sebe a své zlomené srdce a přinutila se někam vyrazit.

Původně to měly být nějaké hory u nás – toulat se po kopcích a spát pod širákem, aby mě to vyšlo co nejlevněji, jenže všude po republice lilo jako z konve a ani v následujích dnech to nemělo být jinak.

Na stole mi ležel časopis nalistovaný na článku o poutích do Santiaga de Compostely, který jsi mi krátce před naším rozchodem přinesl.

Já sama už jsem na tzv. Caminu (camino znamená španělsky cesta) byla dvakrát, jednou jsem šla z Porta podél pobřeží ke španělským hranicím a pak se otočila a po vnitrozemské poutní trase se zase vrátila zpátky (neměla jsem tehdy tolik dnů dovolené, abych pouť dokončila). Podruhé jsem šla skrz hory Asturie z Ovieda až do Compostely po Camino Primitivo. Krátce předtím, než jsme se s bývalým partnerem poznali.

Zkusmo jsem se podívala na letenky a po chvíli pátrání po možnostech jsem našla spoj z Vídně do severošpanělského Santanderu za 300 Kč – v neděli tam a další neděli zase odsud nazpět. Rozhodnutí k tomu je koupit už mi netrvalo dlouho a za pár dnů jsem seděla v buse směr vídeňské letiště. Čekal mě týden pouti po Camino Norte – víc jsem si dovolit nemohla.

Na cestě vedoucí nejprve Kantábrií a pak Asturií jsem moc poutníků nepotkávala a to mi vyhovovalo. Potřebovala jsem být sama jen se svým zármutkem. Kouzlo Camina spočívá v tom, že i když se zhroutíte v slzách, musíte se pak zase zvednout a pokračovat v cestě, pokud nechcete hladoví nocovat zrovna na tom místě, kde se nacházíte. I když vás to strašně bolí, prostě musíte jít dál.

Stejně jako v životě.

Druhou noc jsem strávila pod širákem a den nato mě kdesi v kopcích napadlo svou cestu zdokumentovat a na svůj starý a nakřáplý telefon jsem začala natáčet vlogy.

Trasa vede skrz venkov a převážně menší vísky, ale občas jsem procházela i většími městy a v nich jsem potkávala spoustu párů vedoucích se za ruce. Opravdu bych řekla, že sever Španělska je místem s největší koncentrací tohoto jevu, protože jsem jich viděla strašně moc.

Vybavuju si, jak hřála tvoje dlaň, když jsi mě vzal za ruku. Milovala jsem, když jsi to dělal, obzvlášť v těch okamžicích, kdy jsme se krátce předtím nepohodli. Byla to tvá nabídka ke smíru, ujištění, že tu i tak pořád jsi. Kdybys věděl, jak léčivé to bylo pro mou vyděšenou duši. Nikdy jsem ti to neřekla, jako spoustu dalších věcí a často jsem tohle gesto ani nebyla schopná přijmout.

Musel jsi v našem vztahu tolik mrznout.

Někde uprostřed týdne jsem potkala Denise z Nového Zélandu, která se ztratila na rozcestí. Společnými silami (a hlavně s pomocí navigace) jsme našly, kudy pokračovat a šli společně několik kilometrů do Comillas, kde měla Denise tu noc zajištěné ubytování. Denise byla čerstvě v důchodu a z pouti byla dost otrávená. Říkala, že už jde Camino poněkolikáté, ale vždy šla s někým dalším. A že teď jde poprvé úplně sama a vůbec si to neužívá. Pak mi vyprávěla, jak ji při cestě sem na dvou letištích kontrolovali na přítomnost drog a zamýšlela se nad tím, proč to tak je. Nakonec sebekriticky přiznala, že to bude asi tím, že je dost hubená a ve svém poutnickém oblečení vypadá jak bezďák. Denise, která působila trošku nafrněně a na Caminu přespávala výhradně v hotelech (protože ubytovny dle ní byly kentus) tohle prohlášení krásně polidštilo.

To jsem ještě netušila, že mě čeká to stejné při cestě zpět na letišti v Santanderu. Týpek mi otřel papírkem na několika místech oblečení, z obou stran dlaně a pak mi nařídil, abych mu otevřela batoh. Byl dost nepříjemný. Fakt jsem mu přála, aby si užil ten smrad z týden propoceného oblečení- zejména ponožek, který se na něj z batohu vyvalil. (P.S. Drogy nenašel).

Na druhý den jsem poprvé zatoužila po větší lidské společnosti a předposlední noc se ubytovala v albergue (typická ubytovna pro poutníky na Caminu – sdílené ložnice zpravidla s palandovými postelemi, stojí většinou v rozmezí 10-20 euro/noc). Albergue Triskel v La France byla tu noc téměř plná a sešla se tu fajn parta lidí. Tři starší páry – Francouzi, kteří postupně procházeli trasu Camino Norte každý rok po týdnu, manželé z Kalifornie a z Nizozemska. Dvě sólo cestovatelky – jedna starší paní a mladá Japonka – ty si šly ale brzy lehnout a k našemu večernímu potlachu se nepřidaly. A pak kluk z Německa Sebastian, který si ke mně později přisedl a popovídali jsme si. Camino Norte se v Oviedu napojuje na Camino Primitivo, které jsem šla před třemi lety, tak jsem mu o něm vyprávěla. Moc po něm toužil jít, ale zlobila ho kolena a Primitivo je horská trasa. Ptal se mě, kde budu nocovat další noc, ale já už jsem o další družení nestála a ani se mi nechtělo vysvětlovat, že neplánuju jít až do Compostely a zítřek je můj poslední den na Caminu. Takhle mi to stačilo.

Kdesi na silnici pár kilometrů před Llanes jsem po strašně dlouhé době pocítila někde u srdce záchvěv radosti. Radosti z pouhého faktu, že jsem naživu, že dýchám čerstvý vzduch a můžu procházet tuhle nádhernou zemi.
Z žití z vlastního pramene.

Potřebovala jsem tě ztratit.

Potřebovala jsem prožít tuhle obrovskou bolest, abych si skrze ní mohla některé věci uvědomit. Nikdy jsem tě k sobě opravdu nepustila. Povedlo se mi to snad jen dvakrát – při tvém nešťastném výroku, po kterém jsme si v objetí společně pobrečeli a já ti pak svěřila jednu svou hroznou vzpomínku z dětství a pak až
ve chvíli, kdy už jsem o tebe přišla. Donekonečna jsem tě odstrkovala, když jsi se snažil přiblížit. Bylo to příliš děsivé. Kolik napětí a nedorozumění to do našeho vztahu přineslo. Jak moc ti to muselo ubližovat.

Ta ztráta mi pomohla cítit. Cítit věci, které jsem v minulosti cítit nemohla a musela je potlačit, abych vůbec byla schopná přežít to, v čem jsem vyrůstala. Těch zranění bylo na jednoho člověka přehršel a tys jejich důsledky prostřednictvím mě zažíval, i když jsi za ně nemohl. Křičela jsem na tebe všechnu svou bolest a kopala do tebe, protože jsi byl nejbližší člověk, jaký tu kdy byl. A ty jsi i tak dlouho zůstával.
Až ti došly síly.

Já už taková být nechci.

Konečně si začínám dovolovat být slabá a zranitelná. Konečně si uděluju svolení říkat si o pomoc.

A dovoluju si plakat. Protože je toho hodně, co musím oplakat.

A jak zpívá Radůza: „Chci oplakat to dobře...

... a pak už se s tím nevláčet.“

Život – tak bezvýhradně můj, mám jen ve svých rukách.

Beru všechnu tu bolest a přetavím ji v něco dobrého, něco zdravého, něco MÉHO. To předtím jsem já nebyla.

Najednou se přede mnou začínají objevovat úplné nové možnosti a cesty, které jsem předtím nemohla vidět. Otevírá se mi úplně nový svět. Ale o tom vám povím až příště.

Před pár týdny jsem se ocitla totálně rozbitá na životní křižovatce. Stejně jako později na Caminu, kde jsem potkala Denise.

Ale teď už navigaci potřebovat nebudu.

Cítím, že jdu správně.

Fotogalerie

P.S. Pokud by vás zajímaly moje vlogy z Camina, tak je najdete tady: Odkaz (kompletně všechna videa včetně praktických informací o tom, jak to na Caminu chodí nahraju v průběhu následujících dnů)