Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostely (2)

Ty první tři, čtyři dny jsem byla vážně v pokušení se na to vykašlat. Nedostatek spánku a čím dál víc náročnější horský terén plus další laskominy mne přemáhaly a říkala jsem si, proč já vůl pořád podnikám takové věci. 

Snila jsem o varné konvici, své posteli, pořádném jídlu, topení a relax oil masáži v thajském salonu. Jenže pak jdete a jdete a za každou novou zatáčkou a za každým novým rohem na vás čeká něco jiného, výhled na hory a krajinu z úhlu, který jste dosud neviděli, zvědavá zvířata, co se vás nebojí, i když by se to od nich očekávalo, nebo přátelský domorodec. A pátý den jsem potkala dva Bulhary, Kolju a Semira, se kterými jsme o sebe pak zakopávali následujících několik dní a byl to právě Koljo, co mě ne jednou, ale hned dvakrát zachránil před smrtí hladem.

V. DEN - Campiello - Peňaseita: 20 km

Vstala jsem na svoje poměry brzy, krátce po sedmé už jsem byla sbalená a na průzkumu v kuchyni, kde měla pro nás ubytované být přichystaná snídaně zdarma. Pár lidí už sedělo u velkého jídelního stolu a baštilo. Udělala jsem si kafe z automatu a přisedla si k nim a bez váhání se jala krájet velký kus sladkého pečiva ve stylu české vánočky. Akorát bez rozinek. Pán naproti mě se zarazil a přitáhl si pečivo blíž k sobě, ale okamžitě zas otočil a nabídl mi, abych si ukrojila. Nechápala jsem, co má za problém, protože snídaně měla být pro všechny, ne jen pro něj. Ukrojila jsem si schválně pořádný kus, aby si nemyslel. Tvářil se podivně zaraženě. Bohužel celá skupinka nemluvila ani trochu anglicky, abychom si to vyjasnili a já si svůj omyl a trapásek uvědomila až posléze, kdy jsem našla v přepravce balíček s croissanty a pomerančem - tohle byla moje snídaně a tomu nebožákovi jsem bez uzardění ukradla tu jeho, co si poctivě nakoupil. Dlouho jsem se tam už pak nezdržovala, popřála jim celá rudá šťastné Camino a vystřelila z ubytovny rychlostí blesku.

Byla ještě tma a k tomu pořádná kosa, ale cesta vedla po hlavní silnici, po které jezdila auta a tak jsem nemusela vytahovat ani čelovku. Zhruba v polovině trasy se Camino rozdvojilo - a poutníci tu měli na výběr, jestli budou pokračovat po "klasické cestě" nebo se vydají po té náročnější, tzv. Hospitales, která vede přes horské vrcholy a je o pár km delší. Já si zvolila tu jednodušší možnost, protože jsem si říkala, že hor si ještě cestou užiju dost a kolem jedné jsem dorazila do většího městečka Pola de Allande. Tady dost poutníků zůstávalo (větší město=víc možností, kde se najíst a víc možností, kde přespat), což jsem já nezamýšlela. Stavila jsem se ale v jednom bistru na první teplé jídlo mojí poutě, na které jsem byla pořádně natěšená - burgr a už po prvním kousnutí jsem litovala, že jsem si radši zase nenakoupila v sámošce. Já fakt nejsem fiflena a už vůbec ne, když cestuju "na trampa." Ale tohle jídlo byl prostě "kentus" - nepřišla jsem na to, čím to bylo, ale tenký plátek masa měl divně nakyslou pachuť, která zabila i zbytek (a nebylo to tím, že by snad maso bylo zkažené), takže jen pro velký hlad jsem snědla alespoň housku, sýr a zeleninu a se skřípěním zubů pak u pultu zaplatila sedm euro. Zkoušela jsem ještě v Pole najít nějaký obchod, abych nakoupila zásoby, ale našla jsem jen dva uzavřené supermarkety. Nevím proč tomu tak bylo, protože byl normální všední den, ale už se mi tu nechtěl ztrácet čas. Jak velká blbost to byla jsem měla zjistit další den.

Přemítala jsem, jestli zůstanu na úpatí hor v maličké vísce Peňaseita, nebo budu pokračovat skrz ryze horský terén ještě dál, ale moje dilema za mě vyřešilo počasí, protože pár minut po mém odchodu z restaurace začalo pršet a ochladilo se, takže jsem vystoupala ty zbylé čtyři km k Peňaseitě, kde jsem si vyzvedla v baru klíče k albergue a šla se ubytovat. Byla jsem tu úplně první a s ohledem na počasí a fakt, že jsem viděla spoustu lidí, kteří sháněli ubytování v Pole, jsem si myslela, že tuhle horskou ubytovnu za pět euro budu mít dnes jen sama pro sebe. Po dvou hezkých albergue byla tahle šok. Staré matrace s polštáři poseté spoustou skvrn široké barevné škály po různých lidských tělních tekutinách, a na několika z nich byla místo čokoládiček myší hovínka. Chlupy ve sprše a když jsem pustila vodu v umyvadle, zjistila jsem, že zespod mocně protéká. Vybrala jsem si tu nejmíň hnusnou palandu, přehodila přes ni podobně skvrnitou a ochlupacenou deku a pak svůj spacák. Bylo brzy, takže jsem si v tom protékajícím umyvadle vyprala a pak si na alumatce zacvičila jógu, abych trochu protáhla rozbolavělé tělo. Pak jsem zvenku uslyšela nějaké hlasy a po pár vteřinách se otevřely vstupní dveře a dovnitř vešli dva muži středního věku. Nadšená jsem z toho nebyla - nic proti ostatním poutníkům, jen bych ocenila, kdyby přišel ještě někdo a ideálně ženského pohlaví, abych tu nezůstala na noc opět sama se dvěma neznámými muži. Zapomeň, zlato. Představili jsme se a s Koljou prohodili pár slov anglicky, protože uměl jen velmi málo. Pocházeli oba z Bulharska, ale už dvacet let žili v Madridu, kde pracovali v restauraci. Nelíbilo se mi, jak si mě Semir neustále prohlížel, tak jsem jim po chvíli řekla, že jsem dost unavená a v nestřežené chvíli sebrala u vchodu dlouhý klacek, který jsem si přistavila k posteli. Protože už nikdo jiný nedorazil, uklidňovala jsem samu sebe, že jsem tu v bezpečí, protože to určitě nejsou žádní násilníci a navíc při ubytovávání na sebe museli prozradit osobní údaje. Usnout se mi ale podařilo až dlouho po těch dvou, kteří za mými zády spokojeně chrápali.

V. den (pro zobrazení klikněte přímo na název fotogalerie)

VI. DEN: Peňaseita - Berducedo: 17 km

Ráno jsme vyrazili všichni tři společně. Vyprané oblečení, které jsem si včera pověsila na sušák pod okny, jsem ukládala do igelitky úplně mokré, celou noc totiž pršelo, a nehodlalo přestat, ani když jsme opouštěli albergue. Potáceli jsme se po kluzké úzké kamenité cestě, která vedla neustále nahoru zabalení do pláštěnek. Brzy jsem se cítila vyčerpaná, od včerejšího nepovedeného dostaveníčka s burgrem jsem nic nejedla a marně jsem tu v horách vyhlížela alespoň automat se sušenkami. Stoupali jsme pořád výš a s tím se úměrně zhoršovalo i počasí, k vytrvalému dešti se přidala hutná mlha a ochlazení. Koljo se ujal vedení, v závěsu za ním jsem do hor klopýtala já a Semir, který měl evidentně něco s kyčlemi a chodil špatně i po rovině, šel až daleko za námi. Nastoupali jsme pět set výškových metrů, než jsme dorazili do dnešního nejvyššího bodu trasy. Doplazila jsem se tam vyhladovělá, unavená a promrzlá. Když mě Koljo uviděl, zalovil v krosně a vytasil se s čokoládou. Těžko by mi v ten okamžik něco udělalo větší radost. Na oplátku jsem mu ukázala appku Buen Camino a místo, kde jsem dneska chtěla nocovat a tím jim ušetřila dobrých deset euro, protože původně chtěli spát jinde a zbytečně draze. Tohle ubytování stálo jen pět euro a když jsme k němu kolem třetí odpoledne dorazili, nikdo tam nebyl. Bylo ale otevřeno. "To je palác!" Vítal mě se smíchem Koljo a po zážitku z předešlé noci nijak nepřeháněl. Šli jsme se společně domluvit na ubytování do blízkého baru, kde jsme si rovnou dali kafe a panáka na zahřátí.

Hned vedle baru byla malá samoobsluha, kde jsme nakoupili spoustu jídla. Jelikož v albergue byla kuchyň, kde se dalo vařit, měla jsem ambiciózní kuchařské plány, díky nimž jsem si chtěla spravit chuť po včerejší smůle v restauraci. Koupila jsem rýži, kuřecí stehna, zeleninu, sladkosti a ledové kafe s čokoládovými croissanty na ráno. Mezitím do albergue dorazil i Semir, který se se mnou u vaření neustále pokoušel o konverzaci, což bylo opravdu těžké, protože uměl anglicky zřejmě jen těchhle několik slov: "Why are you alone here? Where is your boyfriend?" Která opakoval se setrvačností kolesového parníku neustále dokola a každá moje snaha o vysvětlení (rozuměj snaha ho odpálkovat) se ztrácela v překladu. Nekompromisně jsem si proto odnesla věci do druhé ložnice s patrovkami, než kterou obsadili oni dva, i když se tomu divili. Kuře se mi během stěhování stihlo připálit, ale i tak považuju tohle jídlo s rýží a rajčatovým salátem za jedno z top jídel, co jsem kdy jedla. Divte se, po týdnu na studených sedvičích a banánech. Po večeři šli oba pánové do baru a marně mě lákali s nimi. Fakt jsem přivítala, když kolem osmé dorazila skupinka čtyř zmoklých poutníků - šli prvně vedle k chlapům, kde už pro ně ale nebylo místo, protože větší ložnici jsem obsadila já, takže skončili tady. Moc milé děvče z Kanárských ostrovů, Polák s opravdu hezkým zadkem a opravdu namyšleným vystupováním, Kanaďanka a Australan. Omlouvali se, že jdou tak pozdě a ruší mě, protože už jsem byla v posteli a sledovala seriál na Netflixu (což rozhodně nebyl důvod k omluvám), ale nepochopila jsem, proč si napřed nevybalili a nenachystali postele, ale místo toho šli večeřet a pak si dlouho do noci povídali v kuchyni. Demonstrativně jsem šla kolem jedenácté bouchnout dveřmi od pokoje, které nechali dokořán (asi aby mi něco důležitého neuniklo) a doufala, že konečně usnu. Jenže sotva už se mi klížila víčka, vrátili se do ložnice, svítili mi do obličeje čelovkami a šustili spacáky. Pěnila jsem ještě dlouho poté, co všichni odpadli.

VI. den 

VII. DEN - Berducedo - Castro: 26 km

Vstala jsem brzy, rychle posnídala a lehce po osmé vyrazila sama na cestu. Skupina čtyř opozdilců ze včera se teprve vyhrabávala z postele a Koljo se Semirem vedli další z mnoha debat, jestli pro Semira nebude lepší, když pouť s ohledem na jeho bolesti a špatný stav chůze zabalí. V údolích se válela úžasná mlha, která připomínala naducanou peřinu, do které bych nejradši s rozběhem skočila. Koljo mě dohnal v kopcích nad řekou Rio Navia a vedli jsme dlouhou zasvěcenou konverzaci pět na sto, což znamenalo, že já jsem řekla pět slov v angličtině, na které on odpověděl dvěma a pak pokračoval v pětiminutovém vysvětlování ve španělštině. Závěrem se vždy jako pravý gentleman zeptal:"Do you understand?" a já jsem odevzdaně přikyvovala. "Jdeme do mléka" opakoval rozjařeně jak malý kluk a pak se rozeběhl po kamenité příkré cestičce dolů a zmizel mi z dohledu. Zahlédla jsem ho až v Grandas de Salime, kde se šel ubytovat do albergue. Když se mlha začala konečně trochu protrhávat, zjevil se pode mnou dechberoucí výhled na řeku Navia, který jsem nasnímala ze všech možných úhlů. Já taky zvažovala nocleh v Grandas, ale protože bylo ještě brzo, když jsem tam dorazila, dala jsem si tu jen v baru kuřecí sendvič a pozdravila čtveřici poutníků - mužů středního věku, které jsem už několikrát míjela a pak pokračovala dál. Stačilo mi pár minut, abych pochopila, že tihle chlápci přišli Camino "propařit" a já jako samotná ženská jsem poutala jejich pro mě nechtěnou pozornost. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že si někteří z nich myslí, že bych mohla být snadná kořist pro ještě lepší noční zábavu, pokud bychom se potkali ve stejné albergue - něco jako bonus k mnoha drinkům, kterým holdovali, takže jsem si udržovala odstup. Proto mě nepotěšilo, když jsem je potkala o pět km dál v maličké vesnici Castro, kde jsem chtěla pro dnešek složit hlavu.

Paní na recepci, která byla zároveň stánkem s občerstvením, byla strašně milá a navíc uměla anglicky, tak jsme si chvíli popovídaly a když mě zapisovala, celá se rozzářila:"To je ale náhoda! Budeš na pokoji z klukem ze tvé země!" Nevěřila jsem vlastním uším. Že na Caminu takhle na podzim narazím na dalšího Čecha bylo dost nepravděpodobné, ale že na něj narazím zrovna v téhle vísce, sestávající jen z albergue a pár dalších domků, mi přišlo jako zázrak. Skoro to přehlušilo můj šok z toho, že mám za lůžko ve smíšeném pokoji zaplatit 14 euro (na celém Caminu se jednalo o jednu ze dvou nejdražších albergue). Honzík byl barman z Brna, hned na pohled teplý jak horká čokoláda. Byl moc fajn. Jak osvěžující pokecat si s někým po týdenním (téměř) konstantním mlčení a ještě navíc v mateřštině! Navíc mě jeho přítomnost zachránila před pokusy těch čtyř namlsaných vypelichaných kocourů. Honzovo Camino začalo dost nešťastně - hned na úvod zůstal viset tři dny v hotelu v Oviedu, protože mu po příletu vyletěla horečka a bylo mu moc blbě. Ve svém 20-tikilovém batohu ale mj. táhnul asi patnáct covid rapid testů, takže se samotestoval, aby věděl, jestli nemoc nechytil. Dle antigenů nechytil a tak mohl konečně čtvrtý den po příjezdu vyrazit. Táhnul strašnou spoustu zbytečností, kvůli kterým měl nesmyslně těžký batoh, ale to jsou hold (ne)zkušenosti začátečníka, kterými si asi musel projít. Kecali jsme dlouho do noci a hodně se nasmáli a než usnul, řekl mi: "Doufám, že se ještě někde potkáme, ale určitě jo, to by bylo divný, kdyby ne." Já si tím teda tak jistá nebyla, protože každý začíná nový den poutě v různý čas, ujde různý počet km, ubytovává se na různých místech...

Ukázalo se, že jsem měla pravdu. Už jsme se neviděli. 

VII. den

 

Autor: Sylva Řiháková | sobota 20.11.2021 20:02 | karma článku: 22,40 | přečteno: 755x
  • Další články autora

Sylva Řiháková

Porozchodová pouť do vlastního nitra (na cestě do Santiga de Compostely)

Před pár týdny jsem přišla o práci a pár dní nato i o partnera. Věděla jsem, že pokud zůstanu doma, převálcuje mě to a tak jsem sebrala sebe a své zlomené srdce a přinutila se někam vyrazit.

14.6.2024 v 8:00 | Karma: 13,20 | Přečteno: 266x | Osobní

Sylva Řiháková

Jak jsem byla (téměř) napadena na pozici vychovatelky v dětském domově (II. část)

Když jsem jela uprostřed týdne do práce, pípla mi smska od R., v níž bylo kusé sdělení, že v důsledku neplnění školních povinností starších dětí jim až do jejího návratu má být zakázána veškerá elektronika.

28.2.2024 v 16:18 | Karma: 36,00 | Přečteno: 3153x | Diskuse| Společnost

Sylva Řiháková

Jak jsem byla (téměř) napadena na pozici vychovatelky v dětském domově (I. část)

Před časem jsem nastoupila jako vychovatelka v jednom dětském domově. Už při prvním setkání s vedením jsem si vyslechla informace, které byly varovné, ale v co se to celé nakonec vyvrbí, by mě nenapadlo ani v nejhorší fantazii.

28.2.2024 v 14:05 | Karma: 36,30 | Přečteno: 4725x | Diskuse| Společnost

Sylva Řiháková

Psí odcházení

Mám doma téměř 15-tiletého psího seniora. Jedná se o plemeno shiba-inu, o jehož lumpárnách už jsem pár článků napsala. Naštěstí všechny měly šťastný konec. Tohle bude ale trošku jiné povídání.

14.7.2023 v 16:57 | Karma: 32,81 | Přečteno: 996x | Diskuse| Osobní

Sylva Řiháková

Andrej Babiš se klidně může stát prezidentem České republiky

Stačí k tomu pouhá skutečnost, aby se potencionální voliči Petra Pavla nechali ukonejšit průzkumy, které vykřikují do světa, že to má generál ve výslužbě v podstatě v kapse.

23.1.2023 v 15:42 | Karma: 22,95 | Přečteno: 635x | Diskuse| Politika
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Prezident Pellegrini nastoupil do úřadu. Složil slib před národem

15. června 2024,  aktualizováno  12:18

Přímý přenos Vítěz dubnových prezidentských voleb na Slovensku Peter Pellegrini se ujal úřadu. Inaugurace začala...

Krvavá fotbalová párty. V Německu muž nožem napadl tři lidi, předtím zabíjel

15. června 2024  10:45,  aktualizováno  12:14

Německá policie v pátek večer ve městě Wolmirstedt v Sasku-Anhaltsku zastřelila muže, který předtím...

Při srážce auta s dodávkou u Karlových Varů se vážně zranily tři děti a dospělý

15. června 2024  12:11

Při nehodě osobního a nákladního automobilu se dnes dopoledne mezi Karlovými Vary a obcí Počerny...

Žena přecházela na Nymbursku koleje, srazil ji vlak. Nehodu nepřežila

15. června 2024  10:44,  aktualizováno  12:04

Na trati mezi Kostomlaty a Lysou nad Labem srazil v sobotu ráno vlak ženu. Neštěstí se stalo u obce...

  • Počet článků 43
  • Celková karma 13,19
  • Průměrná čtenost 2525x
Píšu o tom, čím mne život cvrnkne do nosu a mám zrovna chuť to sdílet se světem :-) 


Pokud Vás v mých článcích něco osloví a budete se o to chtít se mnou podělit, můžete mne kontaktovat zde: s.rihakova@seznam.cz
 

Ať se Vám u mne líbí.

Seznam rubrik