Štědrodenní (a nechybělo málo a i štědrovečerní) prvovýstup na Sněžku

Původně jsem přes vánoční svátky plánovala projít nejkratší poutní trasu do Santiaga de Compostely - Camino Inglés. Pohodovou krátkou pouť, která pro mne představovala symbolickou tečku za předešlými dvěma roky.

A zároveň i paralelu k pokračování v té nové životní etapě, kterou si začínám vyšlapávat. Camino Inglés mělo taky být takové zběžné omrknutí situace, jak to na jedné ze španělských poutních stezek vypadá před jarním či podzimním Caminem Primitivem, které hodlám letos jít a které je víc jak trojnásobně delší. Jenže.. člověk míní a cenová politika leteckých společností před Vánocemi, co našponovala ceny letenek na 5-6ti násobek obvyklé ceny spolu s koronou mění. Svou roli totiž mimo výše uvedené sehrál i strach, abych kvůli neustále se měnícím covidovým opatřením někde nezůstala viset a stihla se v potřebném termínu vrátit zpátky do Čech. Za týden mne totiž čekají státnice.  A tak jsem se místo v deštěm rozmáčené Galicii ocitla v deštěm zmáčených Krkonoších.

Odjela jsem na týden na chalupu nedaleko Trutnova a protože se shodou okolností nacházel nějakých 40 km ode mne v Peci pod Sněžkou můj bratr, který sem odjel před měsícem za prací, domluvili jsme se, že ho některý den přijedu navštívit a rovnou to vezmu při jednom s návštěvou našeho nejvyššího horského vrcholu, kde jsem ještě nikdy nebyla. Tajně jsem doufala, že bych bratříčka, který je vysloveně městský typ, vytáhla na Sněžku se mnou, ale nakonec to nedopadlo. Večer před tím, než jsem měla do Pece odjet, mi volal, že se omlouvá, ale že dostal neočekávaně na svátky volno a tak odjede na Moravu za rodiči. Nijak zásadně mi to nevadilo, protože z Pece vyrážel tak, že jsem ho nakonec na Vánoce stihla vidět alespoň na pár chvil a prohodit s ním pár slov, předat mu dárek a on mne na oplátku ubytoval v krásně zrekonstruovaném hotelu s víc jak 70% slevou. Když mne ubytovával, se uprostřed datlování mých osobních údajů do počítače přede mnou nečekaně zjevil dredatý týpek s upřeným pohledem, co mi tak trochu na první dobrou evokoval Charlese Mansona. Brácha nás představil a V., místní šéfkuchař po chvíli odešel (během té chvíle ještě stačil zazpívat mému psovi narozeninový song, protože jsme do hotelu dorazili právě na jeho narozeniny, což jsem oběma pánům sdělila, aniž bych tušila, co to vyvolá). Šla jsem pak hodit svých pár saků paků včetně psa na pokoj a pak jsem se rychle vrátila do přízemí, kde byla restaurace, kterou brácha zrovna vytíral mopem. "Pohled pro bohy" neodpustila jsem si poznámečku a pak si šla způsobně sednout ve zcela prázdné místnosti ke zcela prázdnému stolu a čekala, než V. uvaří oběd, který jsem si poručila. Brácha se ke mně po chvilce přidal. Když nám oběma donesl V. jídlo, znovu se do mě zavrtal tím svým upřeným pohledem a řekl: "Ty prý chceš jít dneska na Sněžku." Vyměnila jsem si rychlý pohled s bráchou, který celou věc okomentoval sarkasticky slovy, že jelikož on musí odjet, zařídil mi na ten výlet průvodce a mám to brát jako jeho vánoční dar a pak jsem odpověděla: "Jo, chci. Ale ne dneska, ale zítra." V. tam dál jen tak stál a nepřestával na mě zírat, až jsem se ho chtěla otázat, jestli od mne potřebuje ještě nějakou informaci, aby mohl v míru odejít, než se nakonec zeptal, jestli by nevadilo, kdyby zítra vyrazil se mnou. Trošku mě to zarazilo, protože mne upřímně řečeno tenhle člověk maličko děsil, ale nějaká ta vnitřní intuice mi současně s tím našeptávala, že by asi nebylo od věci i vzhledem k počasí, které nebylo ani tady "dole" v 900 m.n.m. nic moc (pršelo, foukal ledový vítr a viditelnost taky nebyla zrovna extra), mít sebou někoho, kdo se ve zdejších horách vyzná a na Sněžce už byl mockrát ve všech ročních obdobích. Takže jsem nakonec souhlasila, ale s tím, ať se za mnou později ještě staví, abychom doladili podrobnosti. 

Přišel pár minut poté, co můj brácha odjel a celou dobu, kdy mi vysvětloval alternativy tras, kterými můžeme na Sněžku vylézt, se usmíval tak mile, že mi jeho podoba se známým vrahem přestala tolik vadit. "Hele, ale já bych nahoru chtěla jet lanovkou, respektive jet lanovkou na Růžovou horu a odsud pěšky a pak pěšky dolů. Víš, makám u koní a jsem fyzicky dost unavená a sem jsem si přijela hlavně odpočinout a učit se na státnice..." "Ty pracuješ u koní" zopakoval V. tiše, jakoby se chtěl ujistit, že dobře rozuměl a pak mi řekl argument, který spolu s poznámkou, co nevědomky zaútočila na mou pýchu, způsobila, že jsem od původního plánu, který počítal s lanovkou, upustila. "Já bych nahoru šel radši pěšky a dolů se kdyžtak svez lanovkou, mám totiž špatný kolena a tak se mi de z kopce dost blbě...Nevím teda, jak seš na tom s kondicí..." "Dobře, já jsem na tom s kondicí dobře" přerušila jsem ho prudce, aby mezi námi bylo jasno hned od začátku, protože po víc jak čtvrt roce práce u koní, slepic, koček a křepelek, neustálém pohybu a pobytu venku i v mrazech jsem měla pocit, že moje kondice musí být na takové výši, že na tu Sněžku zvládnu v pohodě vyběhnout. "Fajn, fajn. Navíc, kdybys chtěla, mám na lanovce známýho a jezdím zadarmo a tím pádem bys jela zadáčo taky, takže bysme se dolů mohli případně svést."

V. se tedy povedlo mne překecat k cestě pěšmo nahoru, ale když mi sdělil svoje přání, co se času ranního odchodu týkalo, tvrdě narazil. "Osmá? To jsi se zbláznil, ne?" Nakonec jsme to usmlouvali na devátou a v reálu na druhý den vyráželi až po půl desáté (jeho vinou, trvalo mu dlouho, než umyl nádobí po hotelové snídani). Ráno bylo hnusně. Stejně jako včera fučelo a mírný déšť se změnil ve víc než vytrvalý. Koukala jsem se zatajeným dechem na předpověď a vypadala pro náš plán ideálně - podle norského serveru mělo pršet zhruba do deseti, pak přestat a kolem poledního mělo dokonce vysvitnout i slunce. To tedy byla alespoň předpověď pro Pec pod Sněžkou, jak jsem ale měla posléze zjistit, hory mají svá vlastní pravidla. "Ne že tam nahoře budete machrovat - pokud tam bude ledovka, tak se na to vykašlete a obraťte to, ať pro vás nejede horská služba" varoval nás ještě, než jsme vyrazili, provozní hotelu, který zdejší podnebí taky dobře znal. V tu chvíli mě napadlo jediné - že je přehnaně starostlivý. Ze tří nabízených variant jsem si vybrala trasu, která měla podle V. mít nějakých třináct kilometrů, v prvním úseku být hodně prudká, ale pak pozvolná, se závěrečným záběrem těsně pod vrcholem a - podle slov V. - měla mít "fakticky krásný výhledy na Sněžku a Studniční horu." Že výhledy nebudou to, co by nás cestou muselo trápit, jsme ani jeden v tu chvíli ještě netušili.

Sešli jsme nejdřív od hotelu dolů do Pece, kde jsme u lanovky na Sněžku zjistili, že je kvůli počasí zcela mimo provoz a pak se pustili nahoru do kopců. Pořád dost pršelo, i když už bylo dávno po desáté, ale to se nedalo nic dělat - pokud už se jednou vydám na cestu, tak ji prostě chci dokončit. Cestou do strmého kopce jsme potkávali pár podobných nadšenců a i když jsme opravdu nešli pomalu (na čemž jsme se oba shodli), z nějakého důvodu nás všichni předbíhali, na což V. nezapomněl upozornit. Kdybych nebyla ve stavu, kdy jsem sotva popadala dech, u čehož jsem se ale zároveň snažila klidným hlasem pokračovat v konverzaci, která mezi námi od počátku plynula zcela přirozeně (protože nikdo, tím méně chlap, pochopitelně nesmí poznat, že jsem kaput a nejradši bych sebou flákla o zem a brečela, že už dál jít nechci - to by moje hrdost nepřekousla), zařvala bych na něj, ať sklapne. Nejnáročnější úsek jsme šli zhruba necelé dvě hodiny a pak - jak V. sliboval, se stoupání zmírnilo. Čím jsme byli výše, tím míň lidí jsme potkávali a s přímou úměrou k tomu se zároveň zhoršovalo počasí. Mlha okolo nás byla čím dál hustší, vítr sílil víc a víc a zledovatělý déšť se sněhem mne bolestivě bičoval do zmrzlých tváří. Brali jsme to ale oba statečně a já si to vlastně určitým způsobem i užívala - prostě zimní horské počasí all inclusive. O to lepší pak bude pocit, až horu zdoláme, když ji zdoláme za takových podmínek, myslela jsem si. Od Růžové hory dál už jsme nepotkávali téměř nikoho. Sem tam jsme cestou minuli křížek s fotografií někoho, kdo na daném místě z nějakého důvodu naposledy vydechl. Čím výše jsme byli a čím horší počasí vládlo, tím víc jsem si - ač nerada - připouštěla, že tak trochu riskujeme. A tím vděčnější jsem byla za V. doprovod. Jediný, kdo byl evidentně zcela v pohodě byl můj dvanáctiletý psí senior, který se zledovatělými chlupy na hřbetě, bocích i ocasu odbíhal rozradostněně dopředu a pak se netrpělivě vracel, aby zjistil, kde se tak dlouho flákáme. Viditelně si to užíval, vánice nevánice. V posledním úseku pod vrcholem Sněžky už bylo počasí takové, jaké jsem vídala ve filmech a dokumentech o vysokohorské turistice - takové ty katastrofické filmy o horolezcích, co při vylejzání na nějaký masiv zařvou někde ve vánici a nemohla jsem si na ně nevzpomenout. Pochopitelně nechci srovnávat Himaláje s Krkonoši, ale tady nahoře to v tyhle chvíle byl opravdu hardcore, který mi dole v Peci ani nepřišel na mysl. Chodník, vedoucí na vrchol pochopitelně pokrytý námrazou byl a obzvlášť V. si tenhle fakt vychutnával až do dna, protože mu neuvěřitelně podkluzovaly podrážky a na zledovatělém povrchu bruslil jak Pljuščenko. Ale na radu provozního jsme samozřejmě nedali a pokračovali nahoru. Mě nejvíc ničil silný nárazový vichr, který měl sílu mne strhnout do strany a shodit na zem, takže jsem se přidržovala řetězů podél cesty, aby mne to neodfouklo někam do srázu, který kvůli mlze ani nebyl vidět. Oba jsme se ale drsným podmínkám smáli jak blázni.

Konečně jsme dorazili na vrchol, kde jsme potkali dohromady asi tři lidi a zdrželi se asi tři minuty a pak to obrátili dolů. Cesta z kopce byla snad ještě náročnější. Když jsme sestoupali pár výškových metrů, k vichru, ledovce a ostrému zledovatělému dešti se přidalo vydatné sněžení a moje čepice už ten nápor přestávala zvládat. V. si toho všiml a nabídl mi svoji kapuci s kožešinou, kterou jsem ráda přijala. Dokonce byl tak hodný, že mi ji i zapnul pod krkem - já to svými ztuhlými prsty nedokázala. Když jsme se dostali z nejhoršího a na polské straně Sněžky se stavili na něco horkého pro zahřátí v jediné otevřené boudě s výdejním okénkem na trase, kterou jsme cestou potkali, navázali jsme na přerušené povídání. Překvapivě dobře jsme si rozuměli - byli jsme totiž tak diametrálně odlišní, že zkušenosti a zážitky toho druhého nás oba bavilo poslouchat. V. byl zkušený kuchař, který pracoval i pro Zdeňka Pohlreicha a hlavně si zažil necelé dva roky aristokratický život, když pracoval jako osobní kuchař ve Francii pro jednoho šlechtice na zámku. "Ty kráso, nechal mi ušít oblek na míru, dal mi unlimited kreditní kartu a pak, když jsem odsud odcházel, hodinky za dvacet pět táců, co mám na ruce". "To je jak z Pretty woman" smála jsem se a V. přikývl. "Co ti budu povídat, vydělával jsem si tam dobrý love, ale skoro všecko jsem to prochlastal, profetoval a prosouložil." Při tom posledním jmenovaném slovesu jsem se pokusila zvednout tázavě obočí (což kvůli zcela zmrzlé držce nešlo), ale V. to pochopil i tak a dovysvětlil: "Žil jsem v malé vesnici a v podstatě skoro pořád makal, nebylo kde se s někým seznámit, tak jsem to řešil k-----a z eskortu." Na tuhle informaci jsem si chtě nechtě vzpomněla později, když jsem V. líčila mou závislost na nakupování v sekáčích, na což on reagoval, že by v životě nesnesl mít na těle něco, co nosil někdo cizí. Že prý by se už jen z té samotné představy osypal. Nu, já bych zase nesnesla byť jen představu mít na těle někoho z eskort servisu, ale každý hold máme jiné preference. 

Kousek za boudou, kde jsme se stavovali na občerstvení, mne začal V. povzbuzovat slovy, že už nám nazpět do hotelu zbývá maximálně hodina. Že hotel už je v podstatě nalevo pod námi. Tuhle informaci mi pak v následujících TŘECH hodinách zopakoval ještě mnohokrát. Když to řekl asi popáté, odvětila jsem zcela vážně, že ještě jednou a ublížím mu. Dolů jsme se dostali až okolo páté hodiny a tedy už za úplné tmy. Velkým dobrodružstvím tak byla ještě i cesta po zledovatělých dřevěných chodnících přes Vlčí jámy, kde z obou stran tečou vodopády a jsou prudké srázy, které jsme jen tušili a hučící vodopády zase jen slyšeli. Naštěstí jsme se dostali až na sjezdovku nad hotelem oba bez úhony a dokonce se za celou dobu ani jeden z nás nenatáhl. Tedy, do této chvíle. Při rozjařeném sbíhání kopce mi těsně před hotelem podjela sněhule a já sebou švihla do mokrého sněhu. Náladu mi to nijak nezkazilo a M. mi hned přispěchal galantně na pomoc s nataženou rukou, kterou mne vytáhl zpátky na nohy. "Jsem se díval na kameru ze Sněžky, jste oba magoři" přivítal nás familiérně M., pomocný kuchař, když jsme konečně dorazili do tepla hotelu.

O následujícím programu jsme měli s V. jasno - sauna. O zatopení v ní poprosil telefonicky V. provozáka už před hodinou, takže teď byla vytopená na necelých devadesát stupňů. "Počkej, to bude orgasmus ta sauna, uvidíš sama" sliboval V. Do sauny jsem se dostala jako první já, V. musel jít ještě pomoct M. s vařením večeře. Přišel za mnou po delší čtvrthodince a rozplácnul se na schodek pode mnou. Po chvíli už se ale hrabal zase nahoru, že už toho má dost a uznale mi řekl: "Ty máš teda výdrž!"...  a já jen zasípala: "To není žádná výdrž, ty vole, já se prostě jenom nedokážu zvednout." V. to vzal jako vtip (což nebyl, pouze jsem popisovala tvrdou realitu) a místo, aby se nabídl, že mi pomůže s odlepením se od prostěradla, opustil za hurónského smíchu saunu a mne v ní zanechal, abych se mohla - doslova - dál dusit ve vlastní šťávě. "Hele, tak mi pak tady u hotelu nechte aspoň postavit pomník, kde bude jasně uvedeno, že jsem na tu horu vylezla" zavolala jsem za ním ještě, na což odpověděl dalším výbuchem smíchu. Pak jsem se přece jen nějak dokázala vyškrábat na nohy a venku na sebe vychrstla ledovou vodu z vědra. Moje cévy byly i přes pobyt v sauně stále ještě stažené mrazem, takže mi voda ani nijak zvlášť ledová nepřišla. A ještě jsem V. provokovala, když se po další saunové rundě šel jen osprchovat, aby nebyl měkkej a šel hezky pod vědro. Nakonec jsem ho vyhecovala.

Myslím, že na svůj prvovýstup na nejvyšší vrchol naší zemičky nikdy nezapomenu. Byl to intenzivní zážitek, který jsme já i V. naštěstí v pořádku přežili a cestou se stala jen jedna smolná nehoda. V. sklouzly ve sněhové vichřici ze zápěstí drahé hodinky, aniž si toho všimnul - ty, co dostal jako dárek za službu u francouzského aristokrata. Hodně ho to mrzelo, měly pro něj hlavně emocionální hodnotu. Ještě druhý den ráno byl odhodlaný vydat se nahoru znovu, aby je našel, ale jestli mu jeho odhodlání vydrželo a měl štěstí, už jsem se neměla jak dozvědět.

Btw, kolik jsme ve skutečnosti ušli namísto V. slibovaných třinácti kilometrů můžete vidět na poslední fotografii. 

Fotodokumentace mého slavného prvovýstupu